Zemřel spisovatel Oldřich Šuleř. Čestný občan Ostravy odešel za valašským pánbíčkem

Oldřich Šuleř se narodil 1. června 1924 v Ostravě, studoval gymnázium v Opavě a ve Valašském Meziříčí a jako totálně nasazený musel pracovat ve zbrojovce i na šachtě. Po skončení II. světové války vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Prošel řadou povolání, od těch dělnických až po knihovníka a ředitele krajského nakladatelství. V šedesátých letech působil také jako šéfredaktor literárního časopisu Červený květ.

Když v roce 1994 začal v Ostravě vycházet literární časopis Modrý květ, který na Červený květ vědomě navazoval, sešel se poprvé s Oldřichem Šuleřem i autor tohoto malého nekrologu (Poznámka: časopis Modrý květ vydávali v letech 1994 až 1995 bratří Motýlové). Bylo to zdvořilostní setkání mladého a poplašeného básníka se zástupcem tvůrčí éry šedesátých let, kdy se zdálo, že socialismus může mít i lidskou tvář. A tvůrce Modrého květu tomu v pracovně Oldřicha Šuleře také na chvíli uvěřil, neboť z povídání tehdy už sedmdesátiletého tvůrce vyzařovalo především upřímné lidství. Komunismus, socialismus, kapitalismus či tržní hospodářství – to byla pro tu chvíli zbytečná slova, neboť Šuleřovi šlo o člověka, nad kterým stejně bdí nějaký „ten nahoře“, třeba právě valašský pánbíček. Bylo to krásné odpoledne.

Oldřich Šuleř debutoval v roce 1957 knížkou Letopisy v žule o osudech čtyř generací kameníků na Jesenicku. Mezi jeho další tituly patřily třeba knihy Na srnčích nohách, Bílý kůň ve znaku, Zbojnické pověsti a pohádky z Valašska, Paměť domova či Hořela lípa, hořela. Jeho první knihy sice trpěly budovatelským patosem padesátých let, časem se ale vypsal k „člověčině“, o které už byla řeč.

Za zmínku stojí i 800 rozhlasových pořadů, které Šuleř stačil sepsat, přičemž chválu zaslouží i jeho cílené připomínání zapomenutých autorů Slezska, Valašska i Hané v cyklu těchto knižních medailonů: Laskavé podobizny, Laskavé medailony a Laskavá setkání. Od pondělka je to ale tak, že laskavě vzpomínáme i na Oldřicha Šuleře.