Dům umění vydal publikaci se stovkou nejlepších děl, která není kde vystavit

Ostravský Dům umění marně čeká na slibovanou dostavbu, jejíž vizualizace byla veřejnosti představena již na jaře v roce 2011. Návrh nové galerijní budovy s pracovním názvem Bílý stín, která by bezprostředně navazovala na stávající objekt z roku 1926, pochází z dílny význačného architekta Josefa Pleskota a je pro smysluplnou činnost galerie s muzejním posláním životně důležitým projektem. Bohužel, zatím se na realizaci přístavby nenašly prostředky.

„Přístavba Domu umění je nevyhnutelnou záležitostí. Současné výstavní prostory jsou nedostačující stejně jako veškeré další zázemí pro činnost instituce i pro návštěvníky,“ řekl ředitel Domu umění Jiří Jůza v květnu 2011 při slavnostní prezentaci plánované dostavby. Zdůraznil také, že prostory pro stálou výstavu mimořádně bohatých sbírek Domu umění ve stávající galerii prakticky nejsou. A zároveň se zasnil, jaké to bude v Ostravě po dostavbě Bílého stínu: „Galerie se stane nejatraktivnějším moderním muzeem umění v České republice, které bylo nově postaveno.“

Bílý stín Josefa Pleskota. Dočká se ho Ostrava někdy?

Bílý stín ale zatím zůstává jen černým svědomím lokálních politiků, kteří nedokázali dostavbu Domu umění finančně zajistit, nebo se o to dokonce ani příliš nesnažili. Škoda, přeškoda. K uměleckým skvostům z bohaté sbírky galerie se tak zatím dostanou jen odborní pracovníci. A veřejnost se musí spokojit s knížkou, kterou Dům umění právě vydal pod názvem Sto děl z Galerie výtvarného umění v Ostravě.

Skromný křest nové knihy proběhl v Domě umění na sklonku minulého týdne. „Snad se jednou Bílého stínu dočkáme a tato díla konečně budou součástí stálé expozice,“ přál si Jiří Jůza. Alespoň veřejně je tedy pořád optimistou, jenž v dostavbu Domu umění ještě věří. Podobně jako další Ostravané doufají v novou budovu Moravskoslezské vědecké knihovny a v novostavbu koncertního sálu pro Janáčkovu filharmonii. Inu, proč nevěřit na zázraky.

Při přípravě knihy měl ředitel Jiří Jůza (spolu s kolektivem kurátorů) věru těžký úkol. Vybrat z více než 20 tisíc děl jakousi elitářskou skupinu čili „TOP 100“, to totiž nutně znamená mnoha nezařazeným dílům a jejich autorům ukřivdit. Mrtvým umělcům je to sice jedno, někteří z těch živých se ale o knize zcela jistě vyjádří i dosti kriticky.

Když si vypomůžeme vinařskou terminologií, tak Jůzův výběr z bobulí je jiskrným archivním mokem se svěží originální chutí. Překvapivý je především výbor ze současné éry, neboť do knihy se třeba nedostal žádný obraz Daniela Balabána, asi nejzajímavějšího ostravského malíře střední generace, zato v ní čtenář najde Naši rodinu (obraz datovaný roky 1986–1990) Zdeňka Janošce Bendy. Oba malíři sice začínali tvořit společně v undergroundové umělecké skupině Přirození, ostravský solitér Benda ovšem stále zůstává autorem předem nevypočitatelných gest, zatímco Balabán je pro galeristy dávno osvědčenou jistotou.

Zdeněk Janošec Benda: Naše rodina, 1986 – 1990

Ze žijících ostravských umělců se v Jůzově výběru kromě Bendy vlastně objevuje již jen fotograf Viktor Kolář (Běžící chlapci z roku 1978), Eduard Ovčáček (Tři křivé kruhy, 1981) plus dva exostraváci. Ve Svatém Janu pod Skalou nedaleko Prahy žijící Jakub Špaňhel (Baroque, 2010) a pražský umělec Stanislav Kolíbal (XIX, 1992). Ten první je ovšem rodákem z Karviné a druhý z Orlové, přičemž oba studovali střední školu v Ostravě.

Když chronologii otočíme, nejstarším představeným dílem v publikaci je gotická malba Mistra Královéhradeckého (Panna Marie, sv. Barbora a sv. Kateřina, 1490), obraz benátského mistra, jenž se podepisoval jako Marco Bello (Svatá rodina, počátek 16. století) a dílo rudolfínského malíře Hans von Aaachena (Job v neštěstí, asi 1600).

Josef Čapek: Mrak, 1933

Jmenovat všech sto uvedených děl asi nemá smysl, takže jen namátkou a napříč stoletími: Domenico Fetti (Adonis, 1630), Václav Brožík (Jan Ámos Komenský, 1873), Émile Antoine Bourdelle (Hlava bojovníka, 1895-1900), František Kupka (Meditace, 1899), Ilja Repin (Bouře, 1905), Eugen von Kahler (Černoši, 1911), Emil Filla (Hlava, 1912), Josef Váchal (Ráj, 1912), Toyen (Jezerní krajina, 1929), Josef Čapek (Mrak, 1933), Josef Šíma (Tůň, 1935), Václav Tikal (Dohasínající věk, 1942), Zbyšek Sion (Jericho, 1960), Karel Nepraš (Sedící, 1966) nebo Adriena Šimotová (Prostoupení, 1985).

Co jméno, to jedna kapitola z českých nebo evropských dějin výtvarného umění. Bohužel, dočasně jsou tato jména na indexu, zkrátka v přítmí depozitářů Domu umění, tedy u ledu. Dokud nepovstane Bílý stín, díky kterému by se celému regionu hodně zvedlo i sebevědomí. Zatím totiž turisty lákáme hlavně na industriální památky dohasínajícího ocelového srdce republiky, Pleskotův Bílý stín by ale k dosavadním „atrakcím“ Ostravy a Ostravska přidal i tolik potřebnou duchovnější dimenzi.