Pianista nebo Krzesany? V Ostravě zněla skvělá hudba skladatele Kilara

Bývám někdy alergický na filmovou hudbu. Několik banálních melodií, které se vryjí do paměti, a zbytek? Hodinový symfonický balast, jehož úkolem je navodit napětí, vyvolat strach, nebo naopak rozjitřit city. Ale po skončení filmu zůstane po hudbě prázdno. Proto mne zajímalo, s jakou se potážu při poslechu symfonické hudby skladatele Kilara, který byl také jedním z nejplodnějších polských tvůrců hudby k filmům. Jelikož Kilarova hudba se z filmové popisnosti vymyká, byl jsem celkem napjatý.

Večer ostře sledovaného koncertu však zahájila filharmonie nejprve symfonickou suitou z poslední opery Leoše Janáčka – Z mrtvého domu. A to je velmi zvláštní dílo. Jedná se o poslední Janáčkovu skladbu před nečekanou smrtí. Partituru skladatel chtěl ještě přehlédnout a opravit chyby. Proto si ji na konci července 1928 vzal s sebou na Hukvaldy. Jako to dopadlo, už je všeobecně známé.

Hudba opery Z mrtvého domu není v žádném případě projevem nějakého sentimentálního stařeckého vzpomínání. Je to partitura nemírně zajímavá, naplněná jeho překotnou a energickou hudební řečí. Antoni Wit podle svých slov Janáčkovu hudbu „miluje“ a jeho provedení bylo velmi sugestivní. Janáčkova filharmonie zahrála suitu Z mrtvého domu s technickou i výrazovou jistotou.

Z pátečního koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: Ivan Korč)

V roce 1974 napsal polský skladatel Wojciech Kilar symfonickou poému Krzesany. Pro pochopení této skladby si tentokrát odskočíme do literární teorie. Dokážete charakterizovat přesně, co je to vlastně poéma? Jedná se o báseň, která v moderní poezii nahradila epos, odpovíte trochu nejistě. Proč však Kilar pojmenoval Krzesany jako poému? Zkusme zapátrat hlouběji. Josef Bruckner o této formě výstižně uvádí: „Kompozice poémy neroste z děje, ale režíruje příběh a jeho prvky k obrazovým explozím, jejichž síla se měří na lyrické megatuny.“ A to je velmi přesná charakteristika Kilarovy skladby Krzesany.

Z pátečního koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: Ivan Korč)

Skladba vyrůstá z jednoduchého tutti smyčců, harmonickou jednoznačnost (terciovou výstavbu) znejasňují současně další intervaly (sekundy, septimy). Jednoznačný posun k témbrovosti je zřetelný také v tom, jak Kilar pracuje s dynamikou a postupným řazením tónů nad sebe. Forma drží pohromadě spíše oslnivou silou hudebních nápadů a jejich neotřelého zpracování (trojí sestupné glissando ve smyčcích, skoro sólová úloha bicích nástrojů, nečekané kontrasty v melodice, rytmu i dynamice, brutální zásady do tonality vrstvením sousedních tónů, případně užíváním více tónin souběžně – bitonální a polytonální princip), protože formálně se není čeho chytit.

Zkrátka Kilarova skladba Krzesany (název je hudební aluzí stejnojmenného tance z oblasti polských podhalanských Tater) je na své ploše necelých 17 minut neobyčejně působivou hudební koláží tonálních (často s nádechem folklóru) i atonálních témat, které ovšem drží jedinečným způsobem pohromadě jako esteticky dokonalý artefakt (pro představu přikládáme nahrávku, ve které Antoni Wit řídí Polský národní rozhlasový symfonický orchestr, pozn. red.).

Svůj díl na tom má skvělá gradace a smysl pro dramatický účin, který zde Kilar dokonale vystihl v prudkém tanečním rytmu poslední části, kde se do tanečního rytmu Krzesanego začíná na způsob řízené aleatoriky přidávat zbytek orchestru, což končí neuvěřitelně silnou sónickou hudební plochou připomínající témbrové partitury G. Ligetiho či A. Schnittkeho. Zkrátka Krzesany byl skutečným posluchačským zážitkem. Dokázal modernost svěžejší než většina skladatelů, kteří se dnes považují za autory „nové hudby“, a přesto se nezřekl tradičních východisek.

Z pátečního koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: Ivan Korč)

Wit prokázal v Kilarově kompozici mimořádnou erudici a zkušenost, která pramení také z jeho blízkého kontaktu s autorem skladby a letité preference v dirigování děl soudobé polské hudby 20. století. Zkrátka, neumím si představit, že by Krzesany někdo momentálně nastudoval lépe.

Z pátečního koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: Ivan Korč)

Leč takovou Brucknerovu 6. symfonii, to už byla trochu potíž. Kdysi haněná (stejně jako první tři symfonie podivínského rakouského symfonika z Ansfeldenu) skladba je dnes samozřejmě zcela rehabilitována především pro velkolepou sonátovou stavbu Majestosa první věty a nádhernou tajemnou romantiku Scherza. Brucknerovy symfonie však drží pohromadě jako ojedinělé monolity naplněné po okraj ušlechtilou jemností i vznešeností duchovního vytržení. V provedení mi chyběla velkolepá zvukovost žesťů, první věta byla zahájena příliš rychle a trioly violoncell nevynikly tak, jak by mohly v pomalejším tempu. Pravdou ale rovněž je, že to byl náročný program. A výhrady zde uvedené byly vcelku vzácné. Mimořádnost koncertu díky Kilarově skladbě tak neztratila nic ze své jedinečnosti.