Nový Protimluv zve do ostravských bordelů, do Běloruska a do Trojického údolí

Systém BUM-BÁC. Tak nějak lze se vší vážností nazvat ediční práci šéfredaktora Jiřího Macháčka, který revue Protimluv sestavuje dle vnitřních intuicí, nikoliv podle žánrů. Pravidelní čtenáři už si dávno zvykli, ti náhodní jsou většinou v dobrém slova smyslu překvapeni. Dnešní doba vyžaduje originalitu, nikoliv lpění na nějakých úzech o tradičních pojetích kulturních periodik.

BUM-BÁC. Protimluv startuje básněmi Martina Skýpaly, které možná leckterého ostravského patriota zvednou ze židle. Verše s hornickými motivy jsou totiž psány pražsky. „Konec světel, marnejch modelů tmy, / titěrnejch rakví lakovanejch kutily, figurek štajgrů nahejch v podzemí…“

BUM-BÁC. Po básních přichází nekrolog, na třineckého konceptuálního umělce Jana Wojnara (1944-2014) vzpomíná kunsthistorik Martin Mikolášek. BUM-BÁC. Následuje rozhovor s běloruským básníkem Maxem Ščurem, jenž coby disident požádal v Česku o politický azyl a poté prošel několika českými uprchlickými tábory, v nichž zažil opravdu leccos. „Jeden Číňan, kterého znetvořila jejich domácí mafie a který skoro nemohl chodit ani mluvit, se nakonec ze zoufalství oběsil,“ vypráví Ščura o pobytu v Červeném Újezdě.

BUM-BÁC. Další v pořadí je básník Vít Adamus, který nabízí syrově kolářovskou reakcí na své pobyty v protialkoholních léčebnách. BUM-BÁC. O barevnou výtvarnou přílohu Protimluvu se dělí malíř David Segeťa a fotograf Karel Matocha. „Malíř je tulák po velkoměstech. Bez vlastního ateliéru, bydlící obvykle ve squatech, maluje svá akrylová plátna vystavená třeba v nové galerii squatu Blaues Haus v Curychu,“ představuje Jiří Macháček prvního z nich.

BUM-BÁC. A to už jsme v Trojickém údolí s Markem Piętoněm, který tento zapomenutý kout Ostravy pojímá jako esej na pomezí publicistiky a prózy, však mu také v nakladatelství Protimluv jednu prózu brzy vydají. BUM-BÁC. Recenze básníka Jakuba Chrobáka míří na kolegu Ondřeje Hložka. Chrobák hlavně chválí, nicméně i vyčítá, hlavně zbytečné mudrování.

BUM-BÁC. Přichází Kurvinec. Tak se totiž jmenuje svěží autobiografická próza Davida Bátora, v níž vzpomíná na své četné návštěvy ostravských veřejných domů. „ – Brouku, píchni mi ho tam! A tak jsem jí ho tam teda píchl jako nějakou středověkou zbraň,“ líčí třeba Bátor jednu z návštěv v nevěstinci v Mariánských Horách. BUM-BÁC. Po sexu je na řadě povídka Karla Rady Promiskuitní večírek, kterou povedeným linorytem opatřil výtvarník, prozaik a evangelický pastor Petr Pazdera Payne.

BUM-BÁC. A to už jsem v Hradci nad Moravicí na výstavě Vy troubo, která byla uspořádána jako pocta Jiřímu Kolářovi. BUM-BÁC. Druhá barevná příloha je za námi a následují básně Jakuba Řeháka, Josefa Straky a pražského anarchisty píšícího pod pseudonymem Básník Ticho. „Squat / to je především, / jaro léto podzim a zima,“ začíná squaterská báseň, které dal Básník Ticho název Vlezte mi za komín!

BUM-BÁC. Básnířka Radana Šatánková protestuje verši proti novému frýdecko-místeckému nákupnímu centru. Jo, bylo by to moc krásné, kdyby básně měnily svět k lepšímu. BUM-BÁC. Po zamyšlení nad Svatováclavským festivalem dojde na rozhovor s básníkem Romanem Poláchem a na sérii příspěvků od zahraničních hostů Protimluvu, k nimž náleží třeba polský básník Adam Zagajewski a maďarský prozaik Tibor Noé Kiss.

BUM-BÁC. A Protimluv je skoro u konce. BUM-BÁC. „Nejpřísněji střeženy jsou hranice slov. / Jedu z Nechápova do Nevěděnic,“ loučí se vlastním aforismem fotograf a básník Otakar Matušek.

Samozřejmě, ne každý příspěvek z Protimluvu si najde chápajícího a vědoucího čtenáře, ale to už je prostě osud kultury a umění.