Znamenitý Martin Kasík kouzlil za klavírem a uchvátil ostravské publikum

Klavírní recitál je zvláštní hudební jev. Jste sami s hudbou. Proti vám sedí publikum, které pouze očekává. Není kam se schovat. Zbývají pouze dvě jistoty: mít velké osobní kouzlo, nebo být prostě znamenitý interpret, třebas ponořený sám do sebe. Martin Kasík je z rodu těch druhých.

Beethovenovy sonáty „Měsíční svit“ a „Les Adieux“ byly hrány nesčetněkrát. Tisíce interpretů do nich vtisklo své pojetí a těžko soudit, jestli ta či ona verze je ta správná a ideální, když technická brilance je dokonalá. Kasíkův Beethoven byl především ukázněný, čistý, úhozově vyrovnaný a tempově decentní.

Vzpomínky Vítězslava Nováka mne zasáhly do hloubi duše. Ač se jedná o skladbu zcela mladistvou, ukazuje všechny Novákovy přednosti: spojitost s lidovou písní, výbornou práci s melodií a rostoucí kontrapunktickou jistotu. Kasíkovo oduševnělé provedení Vzpomínek bylo prvním vrcholem recitálu. Nejen, že se mu povedlo v mnohdy složitém předivu figurací a zahuštěné klavírní sazby čistě a jasně vést melodické linie – i agogicky pojal Novákův klavírní triptych zcela přesvědčivě.

Také Janáčkova Sonáta 1. X. 1905 „Z ulice“ Kasíkovi náramně sedla. Poté přišlo něco nečekaného. Nevím, zda se jednalo o Kasíkův záměr, či to byla souhra náhod. Zkrátka: po každé skladbě se sólista uklonil a odešel do zákulisí a pak se vrátil a pokračoval v programu. Ale po dvouvěté Janáčkově sonátě tak neučinil. Zůstal sedět a bez potlesku pokračoval další skladbou: Sonátou č. 8 pro klavír Luboše Fišera. Byl jsem v šoku, jak dokonale fungovalo možná nechtěné propojení Janáčka a Fišera, ač bylo patrné, že jde o dvě stylově různorodá díla.

Fišerova sonáta je jednověté zdrcující dílo, které v sobě skrývá propast. Podobnou, leč programově přiznanou propast, v níž se nachází zmarněný lidský život, své Sonátě přiřknul také Janáček. Kasíkovo provedení Fišera bylo bolestně upřímné a pochopené. Jsou chvíle, kdy se interpret neschová za techniku: v momentě kdy technika je podružná a jedná se o mučivý boj noty s notou, kdy každá má naprosto přesnou, nezpochybnitelnou úlohu a význam.

Ale definitivní vrchol měl teprve přijít. Kasík na závěr recitálu situoval Tři skladby pro klavír Klementa Slavického. Výrazně motorická, rytmicky ostinátní první a třetí věta uchvátily publikum, které si vyžádalo dva přídavky. Byly jimi Dvořákova Humoreska, zahraná s citem a pokorou, a Chopinova Mazurka. Jediným rušivým jevem koncertu byli televizáci, kteří celý koncert natáčeli a prováděli kolem klavíristy takřka cirkusové kreace v podobě jeřábů s kamerou a dalšími podobnými technickými vymoženostmi. Jakoby byl zážitek koncertu přenosný kukátkem domů k pohovkám. Kasík je vzácný umělec. Měli bychom si vážit, že své hudební vzdělání započal právě v Ostravě a že se zde rád vrací. Jeho recitál dokázal, že je možno hrát i skladby poměrně nové, na repertoáru příliš nezakotvené. Stačí mít na to hlavu, ruce a srdce. To ostatní už přijde samo. Jen na to přijít!