Dvakrát malířka Marta Kolářová: Týden po vernisáži v divadle vystavuje i na Sokolské

Podzim namalovaný tak lezavě, až si člověk mimoděk přitáhne límec bundy ke krku. Pokoj ve špitále namalovaný tak bolestně, až se mu vybaví všichni blízcí, kteří přes nemocniční lůžka došli k nebeským branám. Sídliště namalované tak ponuře, až se nás zblízka dotkne socialistické bezčasí a prázdná hesla ještě prázdnější doby. Ráno namalované tak žalostně, až se chce zavřít oči, zaklapnout budík a všechno zaspat.

Výstavu malířky Marty Kolářové (dcery fotografa Viktora Koláře), která začala ve čtvrtek ve Výstavní síni Sokolská 26, je ale dobré nezaspat. Víceméně realistické malby osmatřicetileté ostravské umělkyně jsou zprávou o té smutnější části srdce, o komoře naplněné melancholií, splínem či rovnou depresemi a „nesnesitelnou těžkostí žití“.

Z výstavy Marty Kolářové ve Výstavní síni Sokolská 26.

Je tomu právě naopak než třeba u malíře Jakuba Špaňhela, jenž je výsostným optimistou a portrétistou „lehkosti bytí“, přesto tu ale jeho jméno musí padnout. Špaňhel má totiž ke Kolářové možná nejblíže ze současných výtvarníků, jsou si blízcí barevností i typem malířské machy. Kolářová představuje bezvýchodnost a z téhle komory vedou dveře jen do další prázdnoty. Mnohé Špaňhelovy obrazy chtějí také působit temně, divák ale záhy pocítí, že z každého plátna vedou nějaké dveře rovnou do rozzářených ulic, někam na party, do obchodního centra nebo třeba i na nedělní mši svatou, ovšem nikdy ne do světa o sobě pochybujícího.

Havran Marty Kolářové je funebrák připomínající z balkonu konečnost lidského bytí. Automobily a silnice ve scenériích ostravského industriálu jsou cestami odnikud nikam. A stejně směřují i koleje, strašidelné rovnoběžky prázdnoty. Nebo ty její oči upínané k silnici při cestě autobusem nebo pohledy z vlaku, to není žádné šťastné mávání dětem u přejezdu, to jsou rozpaky a nejistota, do kterých nás všední realita permanentně uvádí.

Martu Kolářovou nyní v Ostravě nevystavuje jen kurátor Milan Weber ve Výstavní síni Sokolská 26. Už před týdnem začala její výstava v Galerii současné malby v předsálí balkonu Divadla Antonína Dvořáka pod dohledem kurátora Martina Klimeše. A dílo autorky v obou expozicích je vzájemně konzistentní, jak také jinak. Každá z výstav ovšem ukazuje na odlišné kurátorské přístupy.

Z výstavy Marty Kolářové v Divadle Antonína Dvořáka.

V divadle jde o malířskou výstavu v tom nejčistším slova smyslu, tedy s panely a velkými obrazy v klasickém uspořádání. Na rozdíl od Martina Klimeše šel ale Milan Weber po příběhu a expozici si přál postavit tak trochu jako koncept. Netuším sice, zda se oba kurátoři na rozdílném přístupu předem domluvili, podařil se jim ale husarský kousek, neboť vidět jen jedinou z těchto dvou výstav je jako vidět jen půlku jedné výstavy. Když na Martu Kolářovou, tak prostě na Sokolskou i do divadla.

*

Marta Kolářová, (výstava nemá název), Výstavní síň Sokolská 26, do 27. února.

Marta Kolářová, Obrazy, Galerie současné malby v Divadle Antonína Dvořáka, do 6. března.