Ondřej Brett: Nebýt nádherného divadla, asi bych v Ostravě nechtěl zůstat

Ondřeji, vy nepocházíte přímo z Ostravy, ale z docela velké dálky. Jak vás sem vítr zavál?

Pocházím ze severních Čech, kousek od Liberce, z Jablonného v Podještědí. Na gymplu jsem si řekl, že bych rád zkusil herectví. Přes dramaťák jsem dostal menší roličku v libereckém divadle F. X. Šaldy v inscenaci Naši furianti. Tady jsem viděl, že to je ono. Vzali mě na JAMU, pak přišlo první angažmá v Šumperku. V roce 2011 jsem udělal konkurz na inscenaci Něco v ní je v Národním divadle moravskoslezském. Během ostravského zkoušení mi volal Martin Františák, že se uvolnilo místo v Divadle Petra Bezruče, a od té doby jsem tam. S Františákem jsem se znal už ze Šumperka, pracovali jsme spolu na inscenaci Eskymo je Welzl.

Jak byste představil novinku na repertoáru, novou inscenaci Osiřelý západ o bratrovražedném boji z Irska?

Je to drsná, hořká komedie. Tak, jak to McDonagh umí. Příběh o dvou bratrech, kteří se mají rádi, ale přitom se nesnáší. Je to krvelačné a drsné, perou se kvůli blbostem. Do toho vstupuje kněz, který doufá, že je usmíří, a sedmnáctiletá holka Girleen, co roznáší kořalku. Oba bratři ji tajně milují, ale ona má ráda právě kněze, takže jde o takový milostný čtyřúhelník.

Váš bývalý kolega od Bezručů Jan Vápeník v rozhovoru pro Ostravan.cz prohlásil, že McDonagh je jeho numero uno. Co je na něm tak fascinujícího?

I když je text upravený a vyškrtaný, pořád má 107 stran, až jsem se toho na první čtení zkoušce lekl. Přitom se ho ale nemusíte ani pořádně učit, je to psané herecky. Není to ten typ textu, kdy drtíte monolog a pořád jej přesně neumíte.

Na co se tedy diváci podle vás mohou zejména těšit?

Mohou očekávat svižné představení, plné slovního humoru, chipsů, rvaček, krve, rozstřílených sporáků, sprostých slov. Ale přes všechnu tu vulgaritu je to jemné představení s naivní a něžnou rovinou.

Jak se Osiřelý západ podle vás hodí do Ostravy, která je svým způsobem také drsná?

Dokonale. V inscenaci je všechno na rovinu a bez servítků. Bráchové se seřežou, ale pak to střihem  neřeší,  totálně se zhádají, ale za minutu o tom neví. To mi přijde přesně šité na Ostravu.

A jaké máte vy osobní zkušenosti s Ostravou?

Když jsem do Ostravy poprvé přijížděl vlakem a viděl jsem kolem sebe mezi Svinovem a hlavním nádražím ty fabriky a šedivo, tak jsem si říkal, kam že to vlastně jedu? Pak jsem vystoupil v Přívoze, na Hlavním nádraží, viděl jsem tam ghetto a říkal jsem si: „To už jsem už v centru?!“ Ale divadelní svět je v Ostravě nádherný. Nebýt toho, tak bych v Ostravě jako městě zůstávat asi nechtěl.

Znáte Ostravu i jinak než jen z divadelního prostředí?

Jednou jsem byl na Colours of Ostrava. Věděl jsem, že je tady Zlatá tretra, Česká televize, Stodolní. Teď po čtyřech letech už vím, kde leží která čtvrť a jak se do ní jede, chodím na Emu a trefil bych i do Havířova. Rád se vracím na své oblíbené místo Hukvaldy. Tím, že bydlím u Masarykova náměstí, tak chodím také běhat do Komenského sadů.

Jednou z nejúspěšnějších inscenací, kde hrajete, je Můj romantický příběh. Jaký k ní máte vztah?

Když jsme s Terezou Vilišovou dostali na první čtené zkoušce text s dialogy typu: „Ahoj. Jak se máš?“, tak jsme si říkali, co s tím vlastně budeme dělat? Daniel Špinar měl ale přesnou koncepci, ze které neuhnul, drilovali jsme timing, stavěli jsme situace přesně na vteřiny. Proces to byl bolavý, ale o to více jsem rád, pokud to vypadá civilně.

Připadá mi, že ve svém herectví se snažíte být hlavně civilní…

Takhle nás vedli na JAMU, vždycky nám říkali: Hlavně se z toho neposrat, hrajte si a buďte tam. Tak se o to snažím.

Daniel Špinar se stal šéfem činohry Národního divadla. Odchází za ním umělecký šéf Divadla Petra Bezruče Štěpán Pácl a co vy? Už jste někdy uvažoval o tom, abyste někdy Ostravu opustil?

Zatím nemám chuť odejít, u Bezručů je práce habaděj. 🙂

Co vám vlastně přináší angažmá v Divadle Petra Bezruče?

Každý absolvent herecké školy Bezruče zná. Když mě na základě „Eskyma Welzla“ oslovil Martin Františák, tak nebylo o čem přemýšlet. Stát na jevišti vedle Bertíka Lichého, Dušana Urbana, Lukáše Melníka, Míši Sedláčka, Vojty Říhy, Marcely Čapkové, Markéty Harokové, Kači Krejčí, Sylviny Krupanské, Páji Gajdošíkové a Sáry Haváčové je super škola. Získáte mnohem víc, než byste se na JAMU naučili za deset let.

To ale popisujete jistý divadelní sen, jaká je potom praxe?

Angažmá u Bezručů neberu ani jako práci. I když to může znít jako klišé, tak já se tam pokaždé fakt těším. To víte, že na konci sezóny máte už hlavu v pejru, ale to k tomu patří. Jinak ale k Bezručům chodím jako domů.