Jak to slyší Dona Michelle z kapely Kapriola: Buty, U2, Kinks i Foo Fighters

Buty – Krtek (1997): Buty jsou kultovní kapela. Výborní muzikanti. A tahle písnička by klidně mohla být delší. Krtek to zabil a „ufó sifón milán silón“ je slogan hodný uctívání.

Foo Fighters – Pretender (2007): Foo Fighters mě z nějakého důvodu minuli a neumím přesně říct proč. Neumím ani říct, co je na nich tak výjimečného a proč je Dave Grohl pro mnohé bůh. Líbí se mi ty vrstvené kytarové aranže. Song je energický, nabíjející. Umím si představit, že při refrénu vezmu kámen, prohodím ho oknem a uteču.

U2 – I Will Follow (1980): Trochu mi dělá problém dívat se na to video, ale mám je ráda, jsou to oni. Rozpoznatelný sound, nostalgická vzpomínka na 1. stupeň ZŠ. Konkrétně tahle píseň mi více sedí v live podání.

The Kinks – Lota (1972): Pěkný epický song. Líbí se mi jednak díky klasickému fenderovskému zvuku, a taky díky tomu neotřelému tématu – chlap zpívá o ženě, která je chlap. Měla jsem tuhle píseň spojenou s jinou kapelou, která ji později předělala, ale tohle je věrohodnější. Davis je výborný vypravěč příběhů.  A líbí se mi to více než Foo Fighters. Po téhle ukázce uvažuju, že si na dlouhé zimní večery pořídím fendera.

Degradace – Cesta nikam (2013): Má to drive. Nápad s klipem dobrý. A vydrželi celkem dlouho. To se cení. Jen tak dál.

 
Atoms For Peace – Ingenue (2013): Zajímavé. Tyhle experimenty mě baví. Nepoznám, kolik z toho je elektronika a kolik živá nahrávka, ale je jasné, že za tím stojí muzikanti. Velcí muzikanti.

Walls of Jericho – American Dream (2010): Fuck :-). Ať to zní jakkoliv ulítle, mi se tohle prostě líbí. Ta ženská má v sobě víc testosteronu než ti chlapi za ní dohromady. Moje top zpěvačka tohoto žánru je Angela Gossow, ale vždycky mě potěší, když vidím potetovanou babu, která umí zařvat. A tahle má tolik energie, že to musí nabít každého, kdo tam stojí. Chtěla bych vidět a slyšet čistě ženskou kapelu, která hraje takhle. Nebo bych v ní sama chtěla hrát.

Statis Prusalis – Poselství (2009): Tento průkopnický pionýrský počin je pro mě víceméně nepochopitelný. Ty děti vypadají, že si to užívají. Kdybych vedla dětský sbor, tak bych je tam chtěla mít – všechny. Kdybych sama byla mezi nimi a měla bych se na tom podílet, tak bych se jim snažila vysvětlit, že nebudu. A pak bych praštila sluchátky o zem a skopla mikrofon.

Traffic – Low Spark Of The High Heeled Boys (1972): Neznám, ale stálo to za poslech. Celých čtrnáct minut. Nemusím psychedelii, zvlášť když je moc psychedelická, ale tady mě bavilo sledovat, jestli mi to připomíná Psí vojáky, anebo ne. Navíc je to multižánrové a multikulturní. Nemůžu se zbavit dojmu, že tam moc nesedí ten refrén v dur. Při druhém poslechu mi tam ve dvanácté minutě onen veselý refrén již dokonale sedí.

Silent Stream of Godless Elegy – Mokoš (2013): Tuhle kapelu mám ráda. Mám ráda tu atmosféru, která z toho dýchá, jak se to pomalu valí a jak to dokáže vtáhnout. Nevadí mi u nich ty dlouhometrážní písničky a dokážu si je užít i naživo. Vyzdvihla bych české texty, které jim určitě sedí víc než angličtina. Osobně bych trochu pozměnila houslové aranže.