Víkendová chvilka poezie: Martin Šenkypl a jeho smutné Žáry kdesi ve Slezsku

Třicetiletý básník Martin Šenkypl není pro čtenáře deníku Ostravan.cz úplně neznámým autorem, neboť už zde byl jedenkrát představen malou básnickou črtou s názvem Neděle. Ta líčila tento tklivý den se zvláštní naléhavostí, z níž čtenáře až mrazilo. Neděle totiž bývají dosti bezútěšné, je to den, v němž „týden pojde ve své krátkodechosti“, jak sedmý den v týdnu popsal skvostným obrazem básník Šenkypl.

Také Šenkyplova nová básnická tvorba nás zavádí na jedno bezútěšné místo, navíc do bezútěšných časů na sklonku normalizace. Do plicního sanatoria Žáry na Krnovsku, tam „kdesi ve Slezsku“, jak píše básník. V Sudetech, k nimž má Šenkypl velmi osobní vztah. Zkrátka tam, kde „čas bolí a skřípe zubama“. A když bolí čas, tak i krajina a člověk. Cyklus třinácti básní nazvaný Žáry zveřejňujeme celý, bez redakčních či editorských úprav. A rozhodně ho dočtěte až do konce.

Autorská poznámka M. Šenkypla k cyklu Žáry: Narodil jsem se v roce 1984 v Opavě. Vzdělání jsem získal na školách. V psaní jsem od epigonských počátků přešel k svébytné formě sdělení. V minimalistických, dále nedělitelných literárních útvarech pojmenovávám svět, v kterém žiji. V současné době píši pouze jednu jedinou báseň bez konce či začátku, která směřuje k jedinému cíli – k zániku jejího autora. A nehodlám v tom přestat. (17. až 27. září 2014, Ostrava-Vítkovice)

*

MARTIN ŠENKYPL: ŽÁRY
(příběh rodící se a zanikající: 1984 – 2014)

PROLOG

Žáry leží kdesi ve Slezsku.
Daleko od lidí, daleko od slunce.
V osmdesátých letech minulého století tam stávalo plicní sanatorium.
Za zdmi léčebny se nežilo, ani neumíralo.
Občas ale ani toto pravidlo nebylo pravidlem – občas někdo něčí duši ubil kladivem.

ŽÁRY 1

Po chodbách pořád někdo chodil
a chrastil klíčema.
Za celý ten rok jsem
neviděla jediný obličej –
Jen stíny.

ŽÁRY 2

Na plicním nefungovalo světlo,
sestry měly hrubou srst ze starých
pletených svetrů – a vyhaslé oči.
Čaj bez chuti a zápachu byl neúprosně doplňován do azbestových konví každou sudou
hodinu.
Zájem o něj byl stejně nulový jako například touha po lepším životě.

ŽÁRY 3

Balkónem se dalo projít až do zimní
zahrady.
Už roky v ní nic nekvetlo.
V truhlících žili pavouci a hadi.
Chodila jsem se tam modlit.

ŽÁRY 4

Ráno jsem kašlala krev.
Na podlaze zůstala rudá skvrna,
která připomínala v jemných obrysech tvou tvář.

ŽÁRY 5

Paprsky světla se cedí
skrze šedé záclony a destilují
z ohně popel.
Žena z vedlejšího pokoje
ráno zemřela.
Velmi tiše.
Velmi pokorně.

ŽÁRY 6

Na černém nebi se rozhostil bílý
kříž.
Viděla jsem jen obrys, jen tečku,
jen mlhu.
Ze dvora vycházel děsivý zvuk zatloukání hřebů do nepoddajných
suků.
Bolelo to.
Více nežli v biblických podobenstvích.

ŽÁRY 7

Mám studený dech,
už vidím na dosah druhý břeh.

ŽÁRY 8

Několik prášků,
propocená prostěradla,
husí kůže;
Další noc beze snů a objetí.
Další noc beze snu a obětí.

ŽÁRY 9

S prázdným žaludkem obcházím mrákoty:
vidím rodný dům,
matku,
máry.

ŽÁRY 10

Dnes přišel dopis.
Byl plný slz.
Nečetla jsem ho.
V noci přistál holub
na okenní římsu
a zobáčkem vyťukával velké
tajemství lidstva.
Pochopila jsem ho.
Nikomu ho neřeknu.
Musím si rozbít hlavu,
abych směla zapomenout
tu triviální zrůdnost bez obsahu.

ŽÁRY 11

Když jsem nemohla usnout,
tak jsem bloudila po chodbách které
ozařoval pouze svit měsíce.
na prohnilých a plesnivých stěnách jsem jednou
našla vyrytou tuto větu:
Úzkost je jediným měřitelným parametrem
lidského utrpení.

ŽÁRY 12

Čas tady bolí,
Čas tady skřípe zubama,
Čas tady nikdy nehledá viníka.
Čas jen dopadá na hladinu velkých horských jezer,
která začínají zamrzat.

ŽÁRY 13

Na tenhle den nikdy nezapomenu;
byla jsem se projít do Albrechtic.
Ráj nemůže být lepší místo.
Ráj nemůže být místo.
Ráj nemůže být.
Ráj nemůže.
Ráj.

EPILOG

Žáry leží kdesi ve Slezsku.
Daleko od lidí, daleko od slunce.
V osmdesátých letech minulého století tam stávalo plicní sanatorium.
Za zdmi léčebny se nežilo, ani neumíralo.
Občas ale ani toto pravidlo nebylo pravidlem – občas někdo něčí duši ubil kladivem.