Martin Kasík: Dokonalost neexistuje. Jinak by byla hudba mrtvá a život nudný

Pojďme si povídat o hudbě. V rozhovorech častěji uvádíte, že Fryderyk Chopin je pro vás největším klavírním skladatelem. Básníkem klavíru. Čím je vašemu nástroji Ludwig van Beethoven a jaký je váš vztah k jeho dílu?

Beethoven představuje jednoho z největších hudebních velikánů, jeho 32 klavírních sonát bývá označováno jako „nový zákon hudby“ (starým zákonem se myslí Bachův Temperovaný klavír). Chopin mi byl vždycky blízký – obdivuji jeho básnivý styl a dokonalé sepjetí s klavírním zvukem. Beethoven představuje do jisté míry jeho protipól – mužný dramatik, jeho hudba je jako vytesaná z kamene. Dlouhou dobu jsem s jeho skladbami bojoval a stále bojuji, ale myslím, že vložená energie se úročí.

Ve vaší interpretaci zazní v Ostravě Beethovenova klavírní Sonáta cis moll op. 27 č. 2, která se zabydlela v paměti většiny posluchačů pod přezdívkou Měsíční svit. Beethoven však není autorem této charakteristiky. Netušíte, kde onen „měsíční svit“ v sonátě vyzařuje?

V první větě skladby, kdy se nad pomalým temným doprovodem objevuje bledá a zádumčivá melodie, která mnohým připomíná měsíc plující po obloze.

Druhou kompozicí vašeho recitálu bude Sonáta Es dur op. 81 „Les adieux”. Myslíte, že Beethoven opravdu při psaní této částečně programní skladby adresoval své „sbohem“ Napoleonovi, který právě v té době okupoval Vídeň?

Obě sonáty mají v sobě motiv odloučení – u „měsíční“ od milované ženy (tzv. nesmrtelné milenky) a v „Les adieux“ od drahého přítele – konkrétně arcivévody Rudolfa, který byl Beethovenovým patronem a chlebodárcem. Sonáta má tři části – Sbohem, Odloučení a Shledání. Mnoho Beethovenových děl má mimohudební přesah (symfonie Eroica, Osudová, Pastorální), nebo je jim aspoň přikládán jako v případě „měsíční“ sonáty.

Hudba „Les adieux“ se zdá v mnoha ohledech komplikovanější než „Měsíční svit“. Harmonicky odvážnější, evoluční, vyžaduje daleko větší pozornost. Je také náročnější interpretačně?

Ano, patří k nejtěžším. Vyskytují se tam do té doby nevídané technické krkolomnosti, které zřejmě souvisejí se citovou komplikovaností motivu odloučení.

Vítězslav Novák a jeho klavírní triptych Vzpomínky. To bude zajímavý bod programu. Co vás přimělo nastudovat prakticky neznámou kompozici tohoto předního českého skladatele první poloviny 20. století?

Vzpomínky nejsou mezi klavíristy až tak neznámé, ale je pravda, že se na pódiích objevují málokdy. Jsou na rozhraní pozdního romantismu a impresionismu. Půvabné dílo mladého Nováka (op. 6) je patrně také jeho nejlepší. Každý autor má různou křivku výkonnosti, zatímco u Janáčka přišla zralá díla až po padesátce (a nejlepší v sedmdesáti), Novák psal nejpůsobivější díla ve dvaceti.

Z Frenštátu je to na Hukvaldy 12 a půl kilometru, což je asi 18 minut cesty autem. Pocházíte ze stejného kraje, hudbu Leoše Janáčka byste tudíž měl mít tak nějak v krvi. Je tomu skutečně tak?

K Janáčkovi mám blízko hlavně kulturně – vyrostl jsem na stejném folklóru jako jeho skladby. Jeho dílo je pro mnohé zahraniční klavíristy těžko dešifrovatelné, protože není snadné pochytit svérázný regionální idiom moravské písně, kterou nelze zapsat do not.

Znáte bezpochyby reálné pozadí vzniku Janáčkovy klavírní Sonáty 1. X. 1905 „Z ulice“. Je nějaký rozdíl v interpretaci programní hudby a hudby nevázané konkrétní událostí, obrazem nebo situací?

Každá hudba je nositelem obsahu, u programní je jenom konkrétnější. Janáček se vždy snažil o to, aby jeho skladby byly „zabodnuty v krvi a v životě“, neměl rád chápání hudby jako pouhé hry s tóny.

Současná vážná hudba se v mnoha ohledech rozchází s preferencemi posluchačů. Nemají motivaci věnovat jí energii, když je její komunikační kód příliš složitý, bizarní nebo chaotický. Jak je na tom podle vás hudba Luboše Fišera?

Fišer je jeden z nejpřístupnějších autorů, je znám svou filmovou tvorbou. Jeho skladby v rámci klasické hudby jsou sice většinou dost temné, ale také melodické a nepřekomplikované.

Fišerova sonáta č. 8, která je předposledním bodem vašeho recitálu, je jednovětá ani ne šestiminutová skladbička. To, co v sobě ale skrývá, je hodně propastné a až otřesně autentické. Dává tady Fišer nahlédnout do tušení své vlastní časovosti?

Je to zřejmě jeho poslední skladba. Záměrně jsem ji zařadil za Janáčkovu sonátu, která měla původně tři části, zachovaly se ale pouze dvě (Předtucha a Smrt), protože Janáček svůj autograf po prvním provedení skladby zničil a zachoval se pouze nekompletní opis. Takže mi připadá, že to Fišerova Sonáta dobře doplňuje. Ano, je to velmi tragické dílo člověka na pomezí života a smrti, ale není dekadentní, má otevřený konec.

Závěr recitálu bude patřit autoru, který by bez přehánění snesl označení český hudební klasik 20. století. Klement Slavický a jeho Tři skladby pro klavír z roku 1946 budou velmi energickým závěrem vašeho koncertu. Čím je vám Slavického dílo blízké? Vím, že jste jeho velkým propagátorem.

Klement Slavický je mimořádný, zatím nedoceněný a v zahraničí téměř neznámý autor (mnoho jde na vrub socialistické cenzuře). Jeho hudba je emocionálně silná, inteligentní, barevná, virtuózní, jednoduše geniální. Navíc Slavický skvěle rozuměl nástroji, takže jde dobře do rukou. Doufám, že se nám podaří o tom přesvědčit posluchače nejen u nás.

Dokonalost je cíl. Umělci je dáno usilovat o něj, ne ho dosáhnout. To řekl jednou dirigent a Mahlerův přítel Bruno Walter. Vaše hra, Martine, je bez nadsázky dokonalá. Souhlasíte přesto s meritem výroku?

Myslím, že tomu citátu rozumím. Dokonalosti nemůžeme dosáhnout z podstaty věci – naštěstí – jinak by byla hudba mrtvá a život nudný. Na druhé straně se o dokonalost snažíme – u nás je to snaha co nejpřesvědčivěji vyjádřit, jak chápeme to, co nám tu Chopin, Beethoven nebo Slavický zanechali.