Rok 2014 ve vizuálním umění: Chvála Mikeskové, kritika byrokratů a skvostný Kubišta

Jindřich Štreit (fotograf, pedagog, kurátor): Za největší událost ve výtvarném umění Moravskoslezského kraje považuji aktivity Domu umění v Ostravě. Výstavy Bohumila Kubišty, Dity Pepe i další. Vynikající je také činnost Galerie Fiducia a PLATO. Za největší problém, ač mě to velmi mrzí a bolí, považuji výstavu k 40. výročí Domu umění v Opavě, a to včetně katalogu.

Ilona Rozehnalová (majitelka Antikvariátu a klubu Fiducia):  Nejvíce mne letos zaujal umělecký objekt – vánoční strom s tlukoucím srdcem – sochařky Šárky Mikeskové. Škoda, že jej v Trojhalí nenechají alespoň do jara, ten levitující sťatý opadávající strom, kterému nakonec zbyde jen to srdce, by tak mohl dopovědět svůj příběh.

Velmi mne mrzí, že organizátoři festivalu Kukačka museli odstraňovat několik uměleckých děl a instalací jen proto, že takzvaně nebyly povolené, i když šlo o dočasné instalace, které své okolí kultivovaly a obohacovaly. Umělecké intervence nic nepoškozovaly ani nikoho neomezovaly. Kukačka patří mezi nejlepší festivaly svého druhu v České republice, takže je mi líto, že musely být některé instalace odstraněny hned poté, co vznikly. Škoda je také zajímavé intervence u sochy svatého Floriána. Byla to vtipná intervence, která by určitě vzbudila pozornost a nutila k zamyšlení. Nakonec zůstala jen „na papíře“, protože město ji nepovolilo.

Milan Weber (kurátor Výstavní síně Sokolská 26): Za nejvýznamnější přínos pro výtvarný provoz Ostravy i kraje považuji první rok činnosti Galerie města Ostravy PLATO v rekonstruovaném plynojemu Dolní oblasti Vítkovic. Některé zde uvedené výstavy, jako třeba malíře Vladimíra Houdka nebo současná instalace objektů ruské umělkyně Iriny Koriny, byly (respektive ještě jsou) velmi vydařené. A nejhorší zážitek roku záměrně neuvádím, neboť všichni ti, kteří pořádají a organizují smysluplné výstavy a akce, si zaslouží uznání.

Vladislav Holec (galerista, editor): Překvapení: Výstava Adama Štecha v galerii na Sokolské (kurátor ing.Weber). Zaděláno na průšvih: Obávám se pivního boha ve Vítkovicích, mám raději Ostravu tlačenou čerstvým vzduchem.

Jiří Jůza (ředitel Galerie výtvarného umění Ostrava, kurátor): Jelikož nemohu zmiňovat výstavy v Domě umění, a to i s významnými zahraničními autory, tak jsou to zejména výstavy uskutečňované v jistě složitých podmínkách malých alternativních galerií a klubů, které dávají příležitost namnoze mladým umělcům, nonkonformním ve svém výtvarném názoru. A dále jsou to stále se množící drobné umělecké intervence v městském prostoru, které nemusí být vždy to nejlepší z uměleckého světa, ale vytváří tolik důležité soužití s uměním. Mnohé se také děje v souvislosti s aktivitami Galerie města Ostravy PLATO. Všem za toto patří veliký dík.

Na druhé straně právě PLATO pro mě osobně doposud nenaplnilo má veliká očekávání v hlavním výstavním programu, ale jsem si vědom, že to může chtít ještě čas. Největším zklamáním jsou však nádraží v Havířově, Textilie, stav centra Ostravy atd.

Eduard Ovčáček (výtvarník): Kromě toho, že se v běžném výtvarném provozu objevila řada inspirativních výstav, přesto připomenutí díla Bohumila Kubišty v GVUO (Domě umění) bylo zásadním přínosem pro Ostravu i Moravskoslezský kraj, ačkoliv kurátorská koncepce a instalace výstavy nebyla příliš povedená. Osobnost Bohumila Kubišty si zasloužila důkladnější a promyšlenější koncepci výstavy, hlavně pro diváky, kteří jeho dílo důkladně neznají.

Tím současně odpovídám i na druhou část otázky. Výběr a instalace výstavy v horních sálech Domu umění, i když je sestavena z význačných autorů české výtvarné scény, v mnoha případech s Kubištovým dílem souvisí jen velmi vágním dojmem a kurátor zřejmě jen předvedl svoje oblíbené autory bez hlubšího odkazu a kontextu s Kubištovým dílem. Tato navazující část výstavy ve mně vyvolala pocit zklamání. Řešení, jak prezentovat významné Kubištovo dílo v českých a evropských souvislostech, se přitom nabízí vskutku mnoho.

Martin Klimeš (galerista a kurátor): Nejsem zrovna příznivec nejrůznějších hodnotových žebříčků kulturních počinů a už mne taky hned tak něco nezvedne ze židle, v tom dobrém i špatném smyslu. Rok 2014 byl pro mne z tohoto hlediska spíše takový klidný. Za asi nejsilnější výstavu považuji instalaci Tomáše Vaňka v ostravském Dvojhalí, kterou uspořádalo PLATO. Na jedné straně prázdný krásný industriální prostor, na straně druhé se v něm pro toho, kdo přistoupil na Vaňkovu hru, odehrávala dlouhá řada různých zvukových příběhů. Stačilo se jen projít a na chvíli zaposlouchat.

Těší mne aktivita všech nezávislých prostorů nenapojených na veřejné rozpočty, v nichž se současné vizuální umění provozuje především proto, že to jinak nelze. Výstava klasika Kubišty v Domě umění ukázala dramatický vývoj tvorby tohoto zakladatele českého moderního umění, spoustu krásných obrazů, jejichž problematika je pro mne již uzavřena a vyřešena. Ale výstavu jsem samozřejmě nemohl nenavštívit.

Marek Pokorný (umělecký manažer Galerie města Ostravy PLATO): Těžko se mi hodnotí – jako jednomu z aktérů, který dělá všechno proto, aby něco z jeho snažení přineslo právě ono překvapení či událost (a to nejen pro Ostravu a Moravskoslezský kraj). Takže zcela osobně, mimo střední proud a pro místní asi poněkud zpozdile: Za událost či překvapení v tomto smyslu považuji výstavu Jakuba Adamce v Galerii Jáma. Pro sebe jsem tak objevil tvorbu autora, kterého jsem dosud vnímal především jako kurátora Galerie města Třince s mimořádně zajímavým programem a snad i sociálním impaktem. A průběžně je to Šárka Mikesková. Zatím všechno, na čem jsme spolupracovali, anebo co jsem měl možnost vidět (naživo ve Zlíně či v Perle ve Vraném nad Vltavou), mě vede k závěru, že je to mimořádná umělecká osobnost. Nezařaditelná materiálová inteligence, cit pro kontext, schopnost razantního gesta.

Průšvihem je snaha odstranit velmi kvalitní nádraží v Havířově. Naprostý nesmysl jasně dokládající totální absenci strategického myšlení těch, kteří jsou za rozvoj měst odpovědní. A navrch trapná role ministerstva kultury v téhle kauze.

Kamil Drabina (kurátor Galerie Langův Dům): V roce 2014 se plně ukazuje význam kurátora Galerie města Třinec. Tam v roce 2012 zahájil činnost Jakub Adamec, absolvent intermediálního ateliéru Petra Lysáčka, načež v průběhu dvou let prokázal výstavním programem, ale i doprovodnými akcemi, jak městská galerie může představovat současné umění. Nebývá běžné, aby galerie financované z městského rozpočtu byly kurátorsky obsazovány odborníky, spíš jsou přihrávány jako „trafiky“. Politici si většinou neuvědomují, že kulturnost musí mít místní zázemí, oni spíše inklinují k výtvarnu podobnému tomu, co kdysi prezentovaly státní prodejny Dílo. Lze si jen přát, aby politici činnost třinecké městské galerie neovlivňovali, byť se přiznávají, že současné umění jim není zcela srozumitelné (viz stránky galerie: „Jaké místo má umění v Třinci“). To vše považuji za značný přínos městu a příklad pro další města podobné velikosti.

A zklamání? Rovněž se váže na Třinec. Dne 20. července 2014 zemřel vynikající konceptualista, třinecký Jan Wojnar. Dne 6. května 2014 zahajoval právě v Galerii města Třince svou excelentní výstavu obrazů a přesýpacích básní. S velkým zklamáním konstatuji, že nikde v médiích, věnujících se výtvarnému umění, nebyla zmínka o Wojnarově skonu, byť význam jeho tvorby překračuje hranice kraje.

Hana Puchová (malířka, pedagožka): Nemyslím si, že by mne něco opravdu překvapilo. Řada výstav v Ostravě mne potěšila: Houdek, Kalhous, Othová, vánoční strom Šárky Mikeskové v Trojhalí a další. Já ale také neviděla všechno, co se tady dělo. Ráda a vděčně chodím do klubu Fiducia, to ale není překvapení, díky Iloně Rozehnalové za to. Nejvíc mne pořád mrzí situace kolem jatek, Ostravice a hotelu Palace.

Denisa Fialová (výtvarnice, performerka, kurátorka Galerie Jáma, pedagožka): Jen stručně, moc se mi líbila výstava Iriny Koriny v PLATO. A průšvih nebo zklamání? Nevím, možná to, že se zase nic moc světoborného v Ostravě neodehrálo.

Radim Václavík (architekt, majitel ateliéru Atos 6 a tamní galerie). Asi mi něco zásadního uteklo, ale hlava je po roce 2014 čistá téměř jako nepopsaný list papíru. Vzpomínám s nostalgií na dávné akce v Přívoze v Galerii Rubrum (psané obrazy Jana Balabána mne navždy dostaly), ale samozřejmě klub Les je slušná profi náhrada. Moc často se tam nedostanu, ale díky za to. Vnímám hrdě neformální ostravské výtvarné podhoubí, které je mi sympatické, ale žádná bedla z toho v roce 2014 asi příliš netrčí. Spousta výstav se bohužel uskutečnila v takové rychlosti, že jsem je minul. Příjemně mne ale překvapil Marek Pražák výstavou v Divadle Antonína Dvořáka, stejně tak i jeho plastika vytvořená pro interiér rodinné vily a zrcadlící dnešní svět. Jeho velkorozměrné obrazy z poslední výstavy odrážejí OSTRAVU ROKU 2014. Také se mi líbí ty jeho multikulturní akce, kde vystupuje s hosty. Kubišta je krásná výstava, ale to není žádné překvapení.

Zklamaný jsem z okolností konce myšlenky městské galerie a zároveň zrodu výstav v Dolní oblasti Vítkovice v Galerii PLATO. Přes snahu mnoha lidí vybudovat kulturní ohnisko s ambicí Kunsthalle jsem neuskutečnil zatím jedinou návštěvu tohoto kulturního místa z důvodu výtvarné výstavy. Může to být, a určitě také je, i mou neakceptací místa, které je dosti nepohodlné k ledabyle náhodné návštěvě. Lokalita je to ale v Ostravě významná svým měřítkem v mnohých významech tohoto slova, jedinečná dokonce i v měřítku Evropy. Lokalitě ale musí ideálně a přiměřeně odpovídat i výstavní prostory a obsah prezentovaného, což se zatím nestalo minimálně v obsahu, který nepřekonal mou pohodlnost. A výstavní prostory PLATO beru jako provizorní řešení, nemůže to snad být řešení cílové. A ještě poznámka ke koni před radnicí. Povyku už bylo dost, nepřijde mi podstatné to nějak znovu vytahovat, raději bych se snažil s tím „jiným světem“ diskutovat, než hloubit příkop.

Katarína Szányi (malířka, pedagožka): Největší výtvarné překvapení? Hmmmmm. Řekla bych, že spíše vyjmenuji pár výstav a akcí, které se mi líbily. A možná mě ani nepřekvapily, jen utvrdily v kvalitě jejich autorů. Začnu od konce roku, radost mi udělal vánoční stromek Šárky Mikesková v Trojhalí. Stromek i se svítící hvězdou visel v prostoru, uprostřed měl blikající a tepající srdce. Jednoduchá a silná věc. Pak se mi vybavují výstavy Adama Štecha a Daniela Balabána ve Výstavní síní Sokolská 26. A pěkně byla udělaná i výstava Vladimíra Houdka v PLATO, působilo to na mě tehdy tak světově. A nesmím zapomenout na Dům umění a aktuální výstavu Bohumila Kubišty, ačkoliv s její instalací mám trochu problém.

A průšvih? Na výstavy světového měřítka musíme pořád do Vídně nebo do Prahy, nebo někam do světa. Slibované Trojhalí je sice opravené, je to ale jen obrovský skelet vhodný leda na realizaci konceptuálních nápadů. A na bruslení. Neměla to být Kunsthalle?!

Miroslav Šnajdr ml. (malíř, pedagog): Největší a nejsmutnější překvapení související s Ostravou a tamní výtvarnou scénou je pro mě konec Galerie Rubrum.

Martin Froulík (malíř): Schwarzprior vydali desku. A průšvihů bylo jako vždy víc, včetně před 14 dny ukradené výstavy Zdeňka Janošce Bendy z Galerie Nibiru, za kterou stojí Michal Moučka. Ten Moučka, který si žádá o grant na vedení galerie N.(nevystavuj).

Tomáš Beňadík (student Fakulty umění Ostravské univerzity v ateliéru Petra Lysáčka): Za najosviežujúcejšiu udalosť uplynulého roku, stráveného v Ostrave jednou nohou, považujem sochársky salón V úrovni očí, zastupujúci inštitúcie na pokraji stredoeurópskeho formátu. Z projektov na pokraji jamy dekadencie ma pozitívne prekvapila (a dokonca ešte prekvapuje) intervencia Petra Lysáčka do výstavy Martina Kochana.

Najväčší pech okrem viacerých monumentov vo verejnom priestore postihol v priestoroch FU OU diplomovú prácu Lenky Martincovej. Dve tretiny cyklu boli odcudzené deň pred plánovaným odvozom do brnenského Domu umění. Je super, že v Ostrave už nie je trhákom len železo zo Svinovských mostov…

Jaroslav Němec (výtvarník, kurátor): V roce 2014 mě ve výtvarném umění v Ostravě a okolí mnoho nepřekvapilo. Za dlouhodobý průšvih považuji postupnou privatizaci veřejného prostoru a veřejných institucí. Další zklamáním je, že Ostravě chybí vhodné výstavní prostory pro větší expozice. A když už svitla někdy nějaká naděje, byla z mého pohledu promarněna. Za největší vizuální ostudu ve veřejném prostoru Ostravy považuji „vlakokoně“ před Novou radnicí. Před rokem se úředníci i politici nechali slyšet, že je zde umístěn „dočasně“, na půl roku. Stojí tam dodnes. Přitom kvalitní plastiky a sochy vytvořené pro veřejný prostor v minulosti nenápadně mizí (zničení monumentálního reliéfu Václava Uruby v Ostravě – Zábřehu), o jiné se vedl boj (Směrník Václava Uruby v Havířově), jiné bylo třeba připomenout, aby zničeny nebyly (Luna Lumíra Čmerdy v Ostravě – Zábřehu). Místo diskuze o veřejném prostoru a jeho nejen vizuálním vlivu se dává přednost technizujícím řešením bez kvalitního architektonického a vizuálního provedení jako v případě přednádražního prostoru u hlavního nádraží, nebo při chystané revitalizaci ulic Nádražní a 28. října.

Místo „městské galerie“ máme štědře dotovanou soukromou galerii. Neschopnost volených zástupců v tomto případě „zachraňují“ soukromé projekty, ale o skutečnou záchranu vůbec nejde, je to privatizace veřejných financí. Navíc výstavní prostor v Gongu nepovažuji pro výstavy „městské galerie“ za vhodný. Jako problematickou vidím i přestavbu Dvojhalí a Elektrocentrály. Zatímco z veřejných peněz financované soukromé projekty mají zelenou, a podle všeho tomu tak bude pravděpodobně i nadále, pokud jde o investiční akce a provozní prostředky pro veřejné instituce, tady lze dlouhodobě vidět spíše červenou stopku. Lze zmínit Černou kostku, nerealizovanou stavbu nové vědecké knihovny, a pokud ale zůstanu u výtvarna, nelze nezmínit Dům umění a rovněž nerealizovanou dostavbu. Dům umění dlouhodobě nestačí potřebám krajské galerie, přesto se jeho tým snaží a představil obsahem vydařenou výstavu Zářivý krystal. Expozice díla Bohumila Kubišty ovšem ztrácí na působnosti způsobem instalace, jež se příliš soustředí na vtěsnání se do prostorově nevyhovujících sálů Domu umění. Samostatnou kapitolou jsou malé galerie a výstavní prostory či další „možnosti vystavovat“. To, že jich přibývá, že hledají svůj výraz a své možnosti, ve mně vyvolává naději. Výtvarno v Ostravě žije.

Přemysl Bureš (herec, majitel klubu Les a kurátor tamní galerie): Nejsem ve výtvarném umění až tak zdatný, i když se snažím, aby výstavy v mém klubu obstály. Navíc nemám prostě čas navštívit vše, což mě mrzí. Takže těžko bych teď hledal v paměti nejpřínosnější událost či největší výtvarné překvapení, velmi mě ale potěšil festival umění ve veřejném prostoru Kukačka. A největší zklamání? Jednoznačně Trojhalí. Taková dávka peněz bez rozumu, to o něčem svědčí.

Petr Szyroki (student FF OU, sochař, básník, kurátor galerie v klubu Sádrový ježek): Nenapadá mě žádná skutečně velká událost ve výtvarném umění, která by za poslední rok s něčím výrazně hnula. Spíše několik dílčích momentů, které mne nadchly, a věřím, že nejen mě. Mezi ně patří několik výstav v Domě umění, třeba ta Kubištova. Člověku se ale spíše zaryjí do mysli momenty, kdy narazí nebo ho něco zklame, a já si je teď jakožto rýpavá povaha vybavím. Tak třeba Trojhalí (Dvojhalí), kde jsem nedávno pomáhal při instalaci objektů Jana Šnébergera a Šárky Mikeskové a při té příležitosti jsem se několikrát prošel tím absurdním okolím, do kterého je hala zasazena. Revitalizovaná Josefem Pleskotem, otevřená Nohavicou, osazena participem Tomáše Vaňka, ale dále už jako by nic, nějak to celé vyšumělo do ztracena. Nechci celý projekt Trojhalí shodit hned z věže radnice, protože jisté věci tam fungují, ale gigantická plocha výstavní haly zeje prázdnotou a skejťáky, jejichž exhibice značně narušovala i Vaňkův particip (od kterého jsem i tak čekal větší zážitek). Snad se v příštím roce podaří zrealizovat projekt, jenž by dokázal uchopit svízelnost tohoto prostoru, přičemž je mi jasné, že je to sice prostor krásný, ale těžce zaplnitelný (proto nechci kydat hnůj přímo někomu na hlavu). Je mi zkrátka smutno, když se podívám na ony haly skrz tu škvíru mezi „obludáriem“, které posouvá dědictví staré Ostravy téměř až na jakousi periférii a nějakou záhadou nedovolí lidem projít až dál, ale nutí je (a tedy skutečně až v nepěkné míře) trávit čas mezi výklady oděvního průmyslu a americké „gastronomie“. Chtěl bych poukázat i na projekt Kukačka, kterého jsem se letos poprvé účastnil i já a považuji ho za povedenou a výborně zvládnutou akci ze strany organizátorů. Co mě však zaráží, je jakási lhostejnost města, díky které jsem měl chvílemi pocit, že mu kvalitní kultura neprospívá, ale musí jí prostě trpět, zatímco ale koňovozík stále „zvelebuje“ prostor před radnicí. Nakonec o věci, která sice není tak velkého rozměru jako Dvojhalí, ale pro mě a dalších několik lidí ten rozměr měla, a tou je ukončení činnosti tzv. Tajné krčmy a Galerie Rubrum v Přívoze. Následná proměna Galerie Rubrum v Galerii Nibiru (případně v Galerii Saigon), to je pro mne jen slabý odvar toho, co se dělo v těchto prostorách před zánikem Tajné krčmy v srpnu 2014, neboť nyní se prostor stává jakýmsi „absurdním divadélkem“.

Šárka Mikesková (sochařka): Oceňuji a děkuji jednotlivým osobnostem (nejmenuji, čtenáři rubriky „Obraz a slovo“ nepochybně vědí), na kterých to tu vše stojí.