Jak to slyší fotograf Martin Straka: Cream, Iron Maiden i Už jsme doma

The Verve – Bitter Sweet Symphony (1997): Jdu, jako on, du. Du si Světem a říkám si, že bych moh jít jinak. Ale jdu, du si. Jak chci. Mimochodem, to stačí. Jen, když do někoho praštím, řeknu jí, mu, pardon… A jinak? Hit veliký. Rty skvělé. Chůze pecka.

Už jsme doma – Hollywood (1993): Cha! Míra Wanek a spol. To je jedinečnost. Tohle mám bez míry rád. Když vidím, cos mi Aleši nabídl, je to jedna z nejbližších věcí. Klip teda drobátko jakože by být ani nemusel, protože koncert je koncert. V případě UJD obzvlášť. Měl jsem období, kdy, kdykoli jsem se odkudkoli vracel domů, hulákal jsem tohle nocí. Nevnímám, nevnímám, nevímáááááám…

Cream – White Room (live 2005): Ve všem mám rád vše takzvaně chytit za ruku a v tomhle případě je to hlavně Eric Clapton. Láska jako blázen! No a jeho tahle kapela? Chtěl bych s nimi na turné. Fotit je. A poslouchat. A být s nimi jen tak.

Kylie Minogue – Can´t Get You Out Of My Head (2002): Tepláky já ale nemám rád.

Iron Maiden – Fear of the Dark (live 2009): To je ale sakratěžké. Tak jo, zkusíme… Když jsem Iron Maiden fotil a cosik o nich psal při jejich první vizitě Ostravy, koncert mě dostal. Nečekal jsem to, protože tohle není moje pití. Ale mají to, mají, tihle chlápci. Chtěl jsem rozhovor se Stevem Harrisem. Samozřejmě to takzvaně nešlo. Manažer vlnil. No a tak jsem jakoprostězkrátka zašel do Hotelu Atom, jen tak, najednou tam Steve s celou svou početnou famílií. Oslovil jsem jej, jestli neva. Neva, řekl. A povídali jsme si u pozdní snídaně. Byl z toho rozhovor na půl strany v MF DNES a manažer stál opodál…

Filip M – High and Low (2014): Ostrava! Vtip. Kino. Bohužel, protože jsem cvok, co to tady, v Ova City, má rád bez míry, ale často je jinde, tak jsem jedinkrát nebyl nablízku Filipa M. A za tohle děkuju. Moc. Pro ta úvodní tři slova. A pro Banyho, Jitku, Jiřího, Radka a také Čapkárnu. Ale k ní později. Bany. Banyho jsem prve poznal ještě v Rock Hillu v Mariánkách – Koncert pro Frederika W. de Clerka. Pak při fotografování obalu magnetofonové kazety skupiny Matyáš Gali a pak všudemožně. Myslím na Banyho a Jitku pořád. A tahle píseň mi jen dala štempl na ně. Díky. A Čapkárna? V ní bezmála denně jsem. Plavající.

Ultravox – Visions in Blue (live 2012): Tímhle jsem neprošel, jakkoli podobnými soubory ano, takže k Ultravox nic.

Jolly Joker and the PBU – Raketou do tmy (1993): Petra Kumandžase jsem znal nejprve jako hráče plastické Půlnoci. Rád jsem ho fotil. A když naběh s JJ&PBU, měl jsem radost. Jeho třísknutí telefonem v tomhle kině mě stále ba. Nevím, co Petr dělá teďka, jen vím, jak jsem v téhle době všem okolo sebe říkal, že když funky, tak tahle partička je nej (a Masomlejn). Jo, a jednou, po festivalu v Hnojníku, kde Petr a spol. hráli, jsme s kamarády a kamarádkami opakovaně leželi na průtahové silnici obcí a vstali jsme jen, když bylo opravdu zapotřebí.

David Byrne and St. Vincent – Who (2012): Miliarda věcí, co k tomuhle kinu přichází. Začnu výjimečně praktickou věcí – nevím, proč naše rádia nehrají takové písně. A kolik jich dalších je? David Byrne je něco, čeho není moc. Vzpomínám, když jsem si kdysi koupil první LP jeho Talking Heads. Tenkrát to začalo. A pokračuje dodnes. Zas to chytání za ruku – kamarád fotograf David Neff mi jednou povídá: Martine, David Byrne bude v Praze a budu ho fotit. Je to nějaký jeho nový projekt, se St. Vincent. Dechy a krásná holka k tomu. Užij, Davide, užij… A pak Colours of Ostrava 2009. Mr Byrne Barevný! Těšil jsem se, ale skutečnost mě mohla roztrhnout. A tohle trvá. Jen jedno jediné mi tenkrát chybělo. Annie Erin Clark, zpěvačka, o které, tenkrát ještě nevědomě povídal David Neff. Zlatko, když to jen drobátko půjde, zkus Annie či Davida, nejlépe oba, oBarvit.