Herec z Arény Petr Panzenberger: Ostrava je pro mě druhý domov

Jak jste se do Ostravy dostal, byla to náhoda?

V okamžiku, kdy zrušili Činoherní klub v Ústí nad Labem, tak jsem kontaktoval Komorní scénu Aréna, kde právě sháněli nové herce, a vyšlo to. Náhoda? Možná, ale to, co se stalo v Ústí nad Labem, byla spíše politická nehoda.

Můžete přiblížit své předchozí divadelní zkušenosti?

Pocházím z Havířova, vystudoval jsem Janáčkovu konzervatoř a následně jsem dostal angažmá v Brně, kde jsem strávil pět let. Začínal jsem v Polárce, pak jsem přešel do Mahenovy činohry, následoval půlrok na půl úvazku v Hadivadle a pak jsem dostal nabídku do Ústí.

Jak jste v současnosti jako herec Divadla roku spokojen?

Nadmíru, sezóna je nabitá krásnými tituly a zkouší se dobře. Momentálně se těším na novinku Slyšení, kterou inscenuje Ivan Krejčí.

Můžeme spolu probrat jednotlivé inscenace, ve kterých jste hrál? Na prvním místě je oddechovka Neuvěřitelné příhody Julie a Nataši. Navzdory názvu si myslím, že tento kus není až tak neuvěřitelný, jak se může zdát, i když jste se v něm naučil vrhat noži…

To je pravda, ale zdaleka nejsem tak úspěšný vrhač nožů jako režisér Ivan Krejčí. Já jsem byl z této hry tak trochu v rozpacích, protože hned ze začátku je velmi drsná a vulgární, a po přečtení celé hry jsem usoudil, že nic zvláštního na přemýšlení v tom není třeba hledat. V podstatě je to řachanda a oddechovka. Julie a Nataša však neuvěřitelné jsou, obě táhnou celé představení, z 95 procent hry jsou na jevišti a snad nikdy jim nesmí dojít nebo vyhasnout cigarety.

Navíc ta hra obsahuje i faustovské téma, ale…

… pořád na úrovni jednoduché linie. Člověk, který je nespokojený a pro své blaho je ochoten vyhledat Ďábla, za to nese následky. Jaké? To ať se každý přijde podívat na představení.

Jak jste se dostal k divadlu, bylo to jednoduché?

Odmalička jsem přemlouval mámu, ať mě dá do hereckého kroužku. Pořád jsem tvrdil, že budu herec a maminka na to: Jistě, samozřejmě, ano Péťo, budeš. Představovala si, že ze mě vychová spíše stavaře. Ale já jsem zkusil konzervatoř a vyšlo to.

Vy jste vyrůstal v Šumbarku, tedy v havířovské čtvrti pověstné vysokou koncentrací nepřizpůsobivých občanů?

Jak se to vezme, hlavně se jednalo o Náměstí T. G. Masaryka a okolí, jinak ani ne. Ale je fakt, že tam občas nějaké potyčky byly. Od osmnácti jsem se ovšem přestěhoval do Brna, rodiče do centra Havířova, a tak ani nevím, jak to tam vypadá teď.

Máte zvláštní příjmení, jak jste k němu přišel a co znamená?

Máme předky někde v Rakousku, na Slovensku, v Polsku, tady v České republice, snad i nějaký Maďar tam byl. V překladu by to mělo, aspoň podle strýčka, znamenat zocelený horal.

Jste zocelen?

Jak v čem (smích). Doufám, že se ještě zocelím.

Petr Panzerberget (vlevo) a Marek Cisovský v inscenace Bílý muž a Rudá tvář.

Další inscenací v Komorní scéně Aréna, kde vás mohou diváci vidět, je Bílý muž a Rudá tvář. Tady máte roli rozpolceného indiána. Navíc je to zatím jediná premiéra nové sezóny.

Je to krásné téma, vyjadřuje je už podtitul, který zní Pod kůží jsme všichni stejní. Zobrazuje problémy rasismu a xenofobie přes které se člověk dopracovává ke zkušenosti, že nejdůležitější je lidské nitro. Má postava hledá svou životní dráhu, neví, kam patří, vymýšlí si různé příběhy, aby zapadla do světového mechanismu, teprve po vyčerpávajícím duelu Rudá tvář versus Weisman si přiznává realitu, že v lidském nitru to platí pro všechny stejně, že sám před sebou se nikdo neschová. Je to nádherná role a děkuji za příležitost, že jsem ji mohl získat, ještě nikdy jsem se s něčím podobným nesetkal.

Jak to myslíte?

Tak, že jsem vsazen přímo do toho děje, že nejde jen o jeho komentář, ale přímo o konfrontaci s daným tématem. Prožít si každý detail hříchu či štěstí postavy. Je to emoční a expresivní rock´n´roll.

Těch nových inscenací v Divadle roku zatím moc nemají, pojďme tedy i k těm, kde alternujete, jako jsou třeba úspěšní Hráči a part pro Reného Šmotka.

Hráči jsou výborní, jsem sice nervózní, protože záskok zůstane vždy záskokem, ale hraje se to velmi hezky. Na zkoušce s René Šmotkem jsem byl hotový uzel neštěstí. Měl jsem strach ze spousty hereckých akcí, které v představení jsou, ale pan Šmotek mi vše pečlivě ukázal. Má roli vypracovanou do detailu, ostatně jako celá parta v Hráčích. Marek Cisovský, Albert Čuba a Josef Kaluža jsou navíc kolegové, kteří vás nenechají  na holičkách, a člověk do toho dobře vpluje.

Co vás v nejbližší době čeká?

Slyšení, což je připravovaná inscenace o zpovědi Adolfa Eichmanna. Je to velká věc, moc se na to těším. Hraji tam postavy v různých retrospektivách, úředníky, vojáky. Taková fašistická všehochuť, která se objevuje v okamžicích podle toho, jak se rozkrývají věci z Eichmannova života.

Chodil jste do Arény už jako student konzervatoře?

Ano, vzpomínám si zejména na Sen noci svatojánské, Psí srdce a Panočku, na kterou jsem byl snad třikrát. Také jsme tam se školou hráli studentské představení Drogy a co dál. To bylo v prvním ročníku pod vedením našich profesorů paní Gasnárkové a pana Jansy.

Jak na uznávaného režiséra Bedřicha Jansu vzpomínáte?

Vzpomínám na něj jenom v dobrém, byl tvrdý a přísný, přitom laskavý. Prostě ten nejlepší profesor, který spolu s paní Gasnárkovou vychoval slušný ročník.

A jaké máte vzory?

Dlouho jsem míval různé vzory, ke kterým jsem vzhlížel, ale nějak jsem přišel na to, že je lepší vzory nemít a jít si svou vlastní cestou. Hodně se mi líbil Jiří Vyorálek v Brně, z historie třeba Zdeněk Štěpánek nebo Václav Voska. Vždycky jsem měl také rád Vlastu Buriana, Jaroslava Marvana a Jana Wericha. Když jsem říkal, že chci být herec, tak táta na to: Ale takovýhle herec!

Jak vnímáte Ostravu?

Ostrava je pro mě druhý domov, tím prvním je samozřejmě Havířov. Není tam sice tolik krásných míst jako v Ostravě, ale je to mé rodné město a nechci na ně zapomenout, má i své půvaby. V Ostravě jsem během studií našel spoustu přátel a kontaktů.

Máte nějakou zkušenost, jak vnímají vaši herečtí kolegové Ostravu zvenčí?

Velmi kladně. Hodně jich Ostravu navštívilo a byli překvapeni. Sice je v zimě inverze, ale když sem přijedete kupříkladu z Ústí, tak si řeknete: Ze smradu do smradu, nic se neděje…

V Těšíně vám prý říkali, že se podobáte postavičce z filmu Adams Family, souvisí to s těmi rolemi, které hrajete nejčastěji?

Na divadle ani ne. Typově jsem obsazován spíše před kamerou, buďto jako vrah nebo zloděj, popřípadě fašista. S Ivanem Pokorným jsem teď natáčel seriál Vraždy v kruhu, tam jsem pro změnu patolog, asistent patologie. Baví mě to, člověk si více užije. Třeba v dalším připravovaném akčním seriálu pro televizi jsem si všechny ty honičky a mlátičky náramně užil. Člověk se dostal ke kaskadéřině, ke střelbě, k jízdě s nákladním autem…

Máte nějaké novoroční přání nebo předsevzetí?

Ne. I když možná…? Raději ne.