Vánoce s poezií a betlémskou hvězdou Šárky Mikeskové

Pokud by autor tohoto textu mohl hlasovat v anketě o nejzajímavější vizuální dílo vystavené v Ostravě v roce 2014, instalace Šárky Mikeskové a Jana Šnébergera by jasně zvítězila. Tohle skvostné dílo, a to i v evropském kontextu, totiž v sobě pojalo vše, co k vánočním svátkům patří – dobré i zlé. Tedy Vánoce coby svátky míru i vyhrocených rodinných traumat. Vánoce plné lásky i v srdci skrývané nenávisti. Vánoce pýchy i pokory, svátky obžerství i františkánského milosrdenství.

Instalace Jana Šnébergra a Šárky Mikeskové v Trojhalí. (Foto: Ivan Mottýl)

Básníci ze severovýchodu republiky vidí Vánoce podobně. A vůbec celý zimní čas, který právě započal. Třeba opavský poeta David Bátor (narozen 1974) nás zavádí na předvánoční firemní party. A to někdy bývá trauma, z něhož se účastníci večírku nemohou vzpamatovat ani do Štědrého dne.

DAVID BÁTOR
MÍŠA

Druhá účetní a lepší než Šárka
Na firemním večírku jsem se jí držel
Ale ona spíše držela a podpírala mě
Byl jsem zase tak ožralý Škoda slov

*

Básnířka Elli Tiliu (1968) už má po vánočním večírku. Je slunovrat a je o čem přemýšlet, kostlivci minulosti číhají v každé skříni.

ELLI TILIU
– – –

Po slunovratu
Stejně se nejde vrátit
Za žebra zapadla koule ticha
Vyšli jsme na procházku
stejně
v sněhulákovi kostra

*

Venku sněží (kéž by i letos) a básníka Władysława Sikoru (1933) napadají všelijaké zimní asociace. Sikora patřil v šedesátých letech k básnickým oporám ostravského časopisu Červený květ a v jednom čísle z roku 1968 jsme našli i tuto báseň.

WŁADYSŁAW SIKORA
SLEZSKÁ ZIMA

Sníh se vrátil do Havířova.
To večer a vítr a Slezsko
Rozvály dýmy let a hutí.
Jeseň proměněná v plakát.
Znovu se dobývá k vchodu zadnímu –
Ale neotevřeli, nikdo zde není.
Urban – pastýř laje na počasí,
Ruce si nad kamny ohřívá – půjdu zas, jestli…
Na odchodnou bouchá do dveří, bouchá, do hrud
Na prahu odhodil otcovu houni:
Tam… to byli vlci…
Ale ve Stolyze mrznou partyzáni…
Ano, na cestě, v sněhovém marši…
Za úbočím v borech mýtus se rodí!
A ti co se brání, věčně táhnou maskovací haluze
vesnickými plískanicemi – při pohledu z okna!

*

A nenasněží a nenasněží. A sníh neskryje každodenní bolesti, o nichž básník Ondřej Hložek (1986) dost ví. Konečně, jako my všichni.

ONDŘEJ HLOŽEK
– – –

Letos nezavrže pod nohama
a plíce stěží dopátrají se
kostlivé zimy.
Ruce k mrakům marně obracíš,
i bolest bíle oděná
lépe ukrývá se očím.
Letos nezavrže sněhem,
neroztříští se sklo
v ledových nádeších.
Jen stíny rychleji unikají
v prázdnu stěn
a ryby křičí němotou.

*

Básník a pedagog Oskar Mainx (1974) se o Vánocích prochází nevlídnými ostravskými sídlišti. A v hlavě se mu honí všelicos.

OSKAR MAINX
— — —

Za rok tu půjdu
znova.
Odměřovat kroky.
Po sněhu mezi
panelákama.

Kurva!
Fiknout si tak
fiknout si tak
po vráně kuličku!

*

A poeta Petr Hruška (1964) se trápí podobně. Jen v zimní Ostravě zabloudil ze sídliště do ulic s rodinnými domky. A jen se tak zaposlouchal, jak mluví zdi…

PETR HRUŠKA
RODINNÉ DOMKY

na sníh vyběhne světlo z předsíně
a zimomřivě se venčí poblíž
ve dveřích na chvíli
stane chlap
černý jak vrah
černý jak březnová noc dál od domu
zajde
někde zevnitř
ozve se křik
pak nekončící hovor

*

Kristýna Svidroňová (1992), kterou ostravské publikum zná především jako pořadatelku Literárních přeháněk v klubu Plan B, si nyní se čtenáři deníku Ostravan.cz vánočně připije. A to může dopadnout všelijak.

KRISTÝNA SVIDROŇOVÁ
– – –

Ne

Vše nelze uchopit
špičkami rtů

musíš tančit,
pořád,
bez hudby,
abys neklopýtl v rytmu.

V pravé poledne
opilým z včerejška

cloumá má zem,
kterou denně
tajně,
ohmatávám studeným jazykem,

jak rampouch do kráteru
nedopadám.

*

Básník Pavel Petr (1969) právě vydal v ostravském nakladatelství Protimluv novou básnickou sbírku, o které si čtenáři deníku Ostravan.cz brzy přečtou více.

PAVEL PETR
– – –

Ukážeš pohledem na to, co je naše vlastní.
Ach, ten pohled – všemi směry poletující sníh.
Světelné znamení.
Bezodkladná tma.

*

Někdy se zima protáhne až do léta, někdy na celý rok, na celý život. Básničku divadelního dramaturga Ladislav Slívy (1941) jsme našli opět v Červeném květu z roku 1968. Tak šťastné a veselé!

LADISLAV SLÍVA
SNÍH V ZÁŘÍ

Je to v těch třásních
které nebe souká
tiše jak úskok?

Nevíme ani jak –
jsme zaskočeni
lezavou zimou pravdy