Jiří Sedláček: Přeji lidem dost času na kulturu. Protože kulturou se člověk odlišuje od zvířat

Ty jsi byl v čase adventu v lázních, je to tak?

Ano, byl jsem v lázních tři týdny a přijel jsem 18. prosince. V první chvíli jsem se musel trochu otřepat, vybalit, odfrknout, zařídit nějaké dárečkové nezbytnosti čekající na převzetí, vyřídit poštu a papíry od paní doktorky, sehnat formu na Sandokanovy oči (druh vánočního cukroví, pozn. aut.), koupit dobré vínečko, zaplatit inkaso, vysypat fotky z flashky, tím vším začaly už doopravdy moje letošní Vánoce. V následujících třech dnech jsem se proměnil v Ježíška, stromkového sháněče a následného dovozce, zásilkového vyzvedávače, uklízeče svých hromad a čističe koberců, potravinového nákupčího, dárečkovýrobníka, postracha mnoha knihkupectví, žertovného dědečka svých vnuček, degustéra cukroví a tak všelijak podobně.

Docela pěkný předvánoční frmol. Po lázeňské pohodě dost radikální změna. A vůbec, nenudil ses v těch lázních?

I když jsem společenský tvor, mám také rád samotu a vítám každou příležitost, abych si udělal takovou tu svoji pohodu. Mohl jsem si připlatit na samostatný pokoj, a to mi velice vyhovovalo. Po absolvování všech procedur už jsem měl svůj vlastní čas. Mohl jsem si dělat, co jsem chtěl, a nemusel jsem se na nikoho a na nic ohlížet. Takže když jsem si chtěl číst, tak jsem si četl, když jsem chtěl ležet, tak jsem ležel, když jsem si chtěl něco napsat na počítači, tak jsem si to napsal, když jsem chtěl jít na záchod, nemusel jsem se nikoho dovolovat…

To zní určitě mnohým jako ideál …

Možná ano. Ale ke tvé otázce: Je zvláštní, že spousta lidí se skutečně v těch lázních nudila. Já jsem si to naopak užíval. Procedury byly skvělé, jakoby mne rozebírali do posledního šroubku. Měl jsem uhličité vany, vířivé koupele, masáže, teplý parafín na záda a takovéhle věci. Toho bylo tolik, že to zabralo celé dopoledne i část odpoledne. Takže jsem byl rád, že po tom všem se mohu tak řečeno vznášet na obláčku. Určitě jsem se nenudil.

Určitě jsi ale musel vnímat blížící se Vánoce. Nestoupala tvoje nervozita z toho, co tě čeká, až se vrátíš domů?

Abych řekl pravdu, ani ne. Mohl jsem si během lázeňského pobytu vybírat a objednávat dárky po internetu, mohl jsem vyrazit i do města a podívat se po obchodech a po dárcích. Takže když jsem přijížděl domů, a tam v okamžiku mého příjezdu nikdo nebyl, tak jsem musel vynášet věci z auta na třikrát. Ale my ty Vánoce u nás doma vnímáme jako příležitost k setkání, nezaobíráme se natolik dárky jako spíše radostí, kterou nějaký dárek může přinést. Mě velice těší, když se trefím a svým bližním dám něco, co je potěší. Pro mne je to pak dvojnásobná radost. Každý rok si sice říkáme, že dárků příště bude méně, i letos jsme si to říkali, ale zase se to nějak zvrtlo … opět je to pěkná kupka.

Jak a podle čeho vybíráš dárky?

Do minulých Vánoc jsme vždycky psali Ježíškovi. Všichni. Děti i dospělí. To má jednu velkou výhodu. Za prvé je to velká zábava samo o sobě. Protože se skutečně oslovuje Ježíšek. I když většinou ty dopisy končily u mne, ať už v podobě e-mailu nebo písemně v opravdovém dopise. Dcera do loňského roku ještě skutečně věřila na Ježíška, takže dávala dopisy za okno. Za druhé člověk ví, co si ten druhý přeje. I když někdo napíše vysněných dárků víc a ty seženeš jenom jeden, určitě se trefíš do vkusu. Psaní Ježíškovi velice vřele doporučuji. Tím se lze vyhnout nechtěným dárkům. Pak je tady samozřejmě společný život s lidmi. Pak člověk zná jejich zájmy, ví, o čem mluví během roku, a skutečně se někdy stane takové obdarování, že je to skoro zázrak. Jednou se to stalo i u nás. Málokdy jsou penízky na skutečně velký dárek. Ale syn, je to už několik let zpátky, velice snil o bicí soupravě. Naštěstí mám dobré známé, kteří mi nabídli splátkový kalendář. Řekli jsme si, že tohle je přece jen něco výjimečného, koupit někomu celou bicí soupravu, i když jde o Vánoce. Takže jsme se rozhodli to udělat vánočně. S trochou napětí. Soupravu jsem vyzvedl den před Štědrým večerem. Pak jsem s bubny spal v posteli v nejvyšším utajení. Pod stromeček jsme dali jen šroťák (malý buben, pozn. aut.). Synova radost byla obrovská. To je přesně buben z té sady, kterou bych si chtěl postupně dokoupit, tu si strašně moc přeji, řekl.  No vidíš, tak to máš pro začátek, odpověděl jsem. Byl štastnej jak blecha, úplně nadšenej. Ostatní děti také dostaly nástroje, nějaké klávesy, kytaru a podobně. Odešli si s tím jamovat do pokojíčku. To byla chvíle pro mne a manželku. Rychle jsme pod stromeček donesli ten zbytek. Pak jsem šel za dětmi a říkám: No kluci, ale když už jste si odnesli všechny dárky, tak byste tam neměli nic nechávat. Syn přišel ke stromečku a téměř se psychicky zhroutil. Ne, to není možné, zašeptal a odešel, pak se vrátil, a válely se mu po tváři slzy jako hrachy. Dodneška tu soupravu používá a je výborný bubeník.

Překvapil někdy tebe nějaký dárek od tvých dětí nebo ostatních bližních?

Každý dárek je roztomilý. Já mám nejradši absurdní dárky, a ty jsme si vždycky dávali s mým bratrem. Já jsem mu svého času dal plechový komín s korouhví a on mně daroval pod stromeček zinkovou popelnici. Dárkově zabalenou. Máme fotku, jak jsme do té popelnice nainstalovali moji maminku, táta si dal kolem ramen brusle, do ruky pingpongovou pálku a na hlavu ušanku, já měl tenisovou raketu a na hlavě nalepený gumový záchodový zvon. Manželka Lenka dostala vycpané prasátko. Taková vánoční fotka. A nikdy se mi nestalo, že bych musel předstírat radost.

Jiří Sedláček (vlevo) se svým synem Michalem. (Foto: Aleš Honus)

Mohl bys popsat průběh vašeho Štědrého večera?

Bude velice dlouhý. Vždycky jsme strojili stromeček v noci před Štědrým večerem a 24. prosince už se do obývacího pokoje nechodilo. Tam už chodíme jenom manželka a já. Připravujeme stůl, prskavky na stromeček a tak. Děti jsou koumáci, takže se ptají, kam se vždycky vytratím po večeři do chvíle, kdy zazní zvoneček, oznamující příchod Ježíška. Takže jsem si nahrál cédéčko se zvoněním. Nahrál jsem tam dlouhé ticho, a pak teprve zazvonění. Aby bylo dost času na večeři. Když to bylo poprvé, tatínek byl u stolu a zazněl zvoneček, byl to pro děti trochu šok. Přes den jíme jen vánočku a kakao, aby byl půst. Před večeří se pomodlíme, pak vzpomínáme na průběh roku. Po jídle je divadelní představení pro dva diváky, pro Lenku a mne. Všechny děti a postupně i partnerky mých synů hrají. To si samozřejmě děti samy napíší a nejstarší syn režíruje. Následuje přípitek a jde se ke stromečku. Já jdu první a zapálím prskavky na stromečku. Rozzářené oči dětí, stromeček až do stropu, to je nádherný pohled. Dárky rozdávám já, protože vím, komu co patří a jak to mám vygradovat. Každý si pak dárek rozbalí, než dávám další. Protože nás je hodně, končíme až v noci a nestíháme půlnoční mši. Takže pak otevřeme dobré vínko a povídáme si.

Modlitba před večeří je intimní chvílí každého, nebo je to společná modlitba?

Modlitba je hlavně poděkováním. Pronáším ji já, ostatní se přidají. Každý si v té chvíli najde čas i pro sebe a vlastní rozjímání. Srovnáme si v hlavě všechno, co jsme za uplynulý rok prožili. Děkujeme i za to, že se sejdeme ve zdraví a všichni. Ti ženatí bývají teď střídavě u nás a u rodičů manželek. Letos to vyšlo na nás.

Kolik se vás letos sejde?

Lenka, já, Jiřík a jeho manželka, Péťa s manželkou, Ivo, Míša, Bára, všichni ostatní – no, myslím že nás bude kolem třinácti.

Říká se, že když si lidé na Vánoce přejí, aby si nepřáli zdraví, ale štěstí. Co je pro tebe štěstí?

Pro mne je štěstí, když jsem zdravý (smích). Určitě ke štěstí patří to zdraví. Ale také dobré vztahy. Lidé si dnes málo naslouchají. Máme málo času na to, abychom se sešli a popovídali si. Mám radost z toho, že mám takové štěstí, že naše vztahy jsou v pohodě, se všemi dětmi, s jejich partnerkami i s Lenkou.  Takže moje štěstí spočívá v tom, že vidím šťastné mé blízké, že mohu být s nimi a že můžeme mít společnou radost.

Co bys popřál k Vánocům čtenářům Ostravanu?

Určitě všem lásku, zdraví, štěstí, radost, pokoj a Boží požehnání. V něm je samozřejmě všechno. Pokud jsou mezi nimi diváci našeho divadla, tak jim přeji, aby měli důvod k tomu zachovat nám přízeň. Aby měli dost času na kulturu. Protože kultura, to je to, co nás lidi odlišuje od zvířat.