Jak to slyší Jarek Nohavica: Coldplay, Beatles, Stromboli i Nick Cave

Stromboli – Košilela (1987): Vždycky, když jsem zhudebňoval nějakou báseň, hledal jsem v ní melodii, kterou tam básník ukryl. Protože tištěná poezie je jen zmrzačená píseň. Tahle verze je krásná Pavlíčkova muzikantská exhibice, ale s Morgensternem a jeho geniálním nonsensem se absolutně míjí.

Nick Cave – Suzanne (Leonard Cohen Cover, 2008): Nick Cave je svůj a nechci ho moc hodnotit. Má charisma, ať dělá, co dělá. Jsem rád, že do téhle verze nacpal „cohenovské“ baby, líbí se mi, jak malinko posunul frázi, trošku mi vadí u téhle písně ten jeho exaltovaný projev, ale to je prostě on. A ještě by mne zajímalo, jestli na tom koncertě Cohenových písní zpíval z listu, z monitoru nebo se texty komplet naučil zpaměti :-).

Zrní – Hýkal (2012): Mně ty obrácené přízvuky tak trhají uši, že Hýkala na desce kluků ze Zrní vždycky v autě přeskakuji. I když na té desce není moc kam skákat. V nádherné Líto to mají taky tak. Je ale pravda, že když jsem s nimi potkal a chválil je za muziku, mluvili normálně a přízvuk na poslední slabice neměli :-).

Neil Young – Needle And The Damage Done (1971): Neil Young je na můj vkus příliš ukňouraný. Sílu to jistě má, ale dvakrát bych do toho nešel.

Coldplay – Clocks (live 2011): To es, des, ce, be..des,ce,be,as… je za chvilku hodně nudné. Anebo jsem to už někde slyšel.

Sophie Hunger – Train People (2010): Já jsem generace, která vyrůstala na Joni Mitchell, takže tohle mi zní hodně blízce a jímavě. Holkám u klavíru to prostě sluší.

Jiří Vondrák – Píseň o modrém balónku:  Jirku Vondráka mám rád, skvěle jim to na nahrávce zní, zpívá to s citem, píseň je to krásná, okudžavovská. Já bych ji ale nepřekládal. Děvočka plačet, šaryk uletěl… v té jemnosti originálu zní dokonale.

The Beatles – Don´t Let Me Down (1969): Z obrovské nůše písní Beatles jste mi taky mohl vybrat něco chutnějšího. Navíc se mi pořád vrací to české Tón vět mi lál (coververze Pavla Nováka, pozn.red). V téhle nahrávce je nejzajímavější ta Paulova basa a střecha, na které to hrají. Ale hlavně – píseň je v F dur a John to hraje (bez kapodastru ) v E dur. O půl tón si přelaďovat kytaru, to jsem o nich netušil :-).

Depeche Mode – Never Let Me Down Again (2011): Depešáci mne v životě naprosto minuli, i když teď na stará kolena vystupuji taky celý v černém. Ale to bude možná spíše inspirace Cashem. A ani tohle sdělení není třeba brát moc vážně.