Traktor jede natí a nať cukernatí, píše Milan Krupa v Sebraném spisu

„Píšu, abych zahnal nudu. Píšu, jako když se zasypává studna,“ svěřuje se Milan Krupa v jedné z próz, které vybral do Sebraného spisu. A editor knihy Vladislav Holec byl s Krupovým výběrem natolik spokojený, že už s texty dále nepracoval, takže přípravy výboru vypadala následovně – napřed se Holec s autorem sešel v hlučínské pivnici U Bětky, posléze Krupa přinesl svoje texty do přívozské pivnice U Hlubka.

„U Bětky domluveno, U Hlubka obdrženo. Zjistil jsem, že nic nechci vybírat, prostě jsem to sebral,“ stroze Holec objasňuje v předmluvě Sebraného spisu, v čem spočívala jeho editorská práce. Nutno ale dodat, že je i duchovním otcem celého projektu, na který sehnal dostatečné finanční krytí. No a s malířem Zdeňkem Janošcem Bendou vymyslel knize i název, o němž ještě bude řeč.

Holec Krupu pouze „sebral“, to ale neznamená, že čtenář dostává do rukou nějakou chaotickou smršť uspořádanou ješitným autorským egem, jak se to u knih bez přísného editora často stává. Nikoliv, Krupa o procesu psaní, potížích s tvorbou i o otázkách autorského výboru hodně přemítá.

Kdo zná některé Krupovy básničky typu „Až tě, chlapče, chytnou větry / běž se vysrat do Elektry“, může mít dojem, že autor píše snadno a papír prostě zasypává slovy, jako když hrne hlínu do díry, tak prosté to ale není. Pro Krupu je tvorba tíha, a to skoro existenciální. Je si dobře vědom, že pouhé chrlení slov nezaručuje kvalitu a že tvůrčí přetlak musí podrobovat tvrdé selekci. „Studna vyschla a je třeba ji zasypat. Lze do ní naházet cokoli – ale časem to vyjde na povrch,“ uvažuje v tomto smyslu Krupa.

„Provětral jsem šuplíky,“ prohlásil sice literát o nové knize pro deník Ostravan.cz v hlučínské pivnici U Bětky, ve skutečnosti je ale moc neprovětrával a vsadil hlavně na editory, kteří už prózy z jeho šuplíků dávno vytáhli a otiskli v časopisech Revolver revue, Protimluv, Obrácená strana měsíce či Modrý květ. Krupa si zkrátka při pořádání Sebraného spisu dal náležitý pozor, aby svoji studnu zasypával hlavně texty již čtenářsky prověřenými.

Už výbor z Krupovy poezie To pivo je mým topivem (2012, nakladatelství Kalich, Praha) přinesl fascinující řetězce asociací, v prózách si však básník mohl dovolit ještě mnohem rozmáchlejší proudy slov. Nikdy to ale nejsou výlevy slov jen pro slova a nejde o žádná surrealistická stylistická cvičení.

Za bláznivým proudem slov je pokaždé schováno něco velmi osobního, nějaký citlivý dojem z každodenní reality nebo něco niterně kritického k podivnému řádu světa. Takto třeba Krupa vidí kulturní provoz, tu strašlivou mašinerii založenou na ambicích, grantech, tvůrčích vyhořeních a nových vzplanutích:

„Světem kultury se lítá s parapletem, ale ještě spíš se slunečníkem, a nejčastěji se zeleným pravítkem, s velkým pravítkem. Na pravítku se ale nedá sedět obkročmo, proto bylo pravítko nahrazeno zelenou lodyhou vratiče. To je bylina, která má květy jako kopretina, ale nemá bílé okvětní plátky. Melu a melu, z posledních duševních sil, umírám, jedu vlakem, jdu do šrotu a zabíjím se v autě.“

Obal nové knihy Milana Krupy Sebraný spis.

Jak už bylo řečeno, autory názvu výboru jsou Vladislav Holec a Zdeněk Janošec Benda. Název Sebraný spis je ale velmi problematický a pro Milana Krupu je to doslova medvědí služba. Knihu pod názvem Sebraný spis už v roce 1992 vydal Eugen Brikcius, slovutný performer, výtvarník, básník i prozaik. Básník, který má navíc s Krupou podobnou tvůrčí krevní skupinu. Téhle duplicity, která se v literárním světě prostě nedělá, si ale nevšimli ani vydavatelé knihy.

Název Sebraný spis je sice pěknou slovní hříčkou, nicméně vzhledem k fantastické nabídce názvů, kterou nabízí Krupa v právě vydaném dílku, je to hříčka zbytečně akademická až filozofující, v důsledku zavádějící a na pultech knihkupectví zcela nepřitažlivá. Stačilo se ale inspirovat jen výše uvedenými ukázkami z knihy, naprosto výstižný by byl třeba název: Píšu, jako když se zasypává studna.

Když předloni vyšel výbor z Krupovy poezie To pivo je mým topivem v pražském nakladatelství Kalich, kniha byla zařazena do edice, která má už mnoho let stále stejnou grafickou úpravu a vychází bez ilustrací. Ke své velké lítosti tak Krupa nedostal šanci, aby se ve výboru objevily i jeho kresby, kterými ve svých pověstných rukopisech ilustruje verše i prózy. Autorovy ilustrace jsou totiž rovnocennou součástí díla a jen samotný text má bez těchto kreseb a svébytného rukopisu pouze polovičaté vyznění.

Toho si byl dobře vědom třeba vydavatel Petr Pelikán, když Krupovu sbírku Vypuštěná ledvina vydal jako faksimilii rukopisných originálů, takže právě tento spisek je tak zatím v Krupově bibliografii nepřekonatelný. V případě aktuálního vydání Krupových próz ale opět platilo „ilustrační embargo“, těžko ale říct, proč bylo embargo zacílené jen na Krupu.

Vladislav Holec Krupovy výtvarné projevy popřel a knihu zadal k ilustrování Markétě Vaňkové. A to je rána vedle jak ta jedle. Nejde přitom o kvalitu, zavedená umělkyně odvedla dobrou práci, ale její ilustrace se vůbec nepotkaly s dílem. Škoda přeškoda. Třeba Krupova kresba hlučínského „meteorologického UFO“, o němž je v Sebraném spisu řeč, by prostě knize slušela mnohem více než kresby tužkou na rýžovém papíře Markéty Vaňkové.

Sympatické jsou zato dva doslovy na konci knihy. Pečlivě akademický od Ivy Málkové i kamarádský od Jiřího Surůvky. „Inu, básník není dělník a praktický člověk jako my ostatní, a musíme si ho uživit a hýčkat, aby zazpíval, kdy on bude chtít,“ píše Surůvka o Krupově nenapodobitelném díle. Právě vydaný Sebraný spis je i přes uvedené výhrady dalším „zazpíváním“, které lze vřele doporučit k „užívání“.

*

Milan Krupa, Sebraný spis, společný projekt nakladatelství Protimluv a Památníku Petra Bezruče v Opavě. Křest knihy proběhne v pondělí 22. prosince 2014 v 18 hodin v Antikvariátu a klubu Fiducia.