Nad Ostravou levitoval fenomenální violoncellista, Armén Hakhnazaryan

Myslíte si, že klasickou hudbu dnes nikdo neposlouchá? A co třeba hudba Josefa Suka? Divili byste se, ale třeba Sukovo Fantastické Scherzo op. 25 má na kanálu Youtube  skoro 36 tisíc zhlédnutí a nádherné komentáře z celého světa. Dvořákův žák a manžel jeho dcery se vedle Vítězslava Nováka velice brzy stal nejvýznamnějším a melodicky suverénně nejlepším skladatelem po mistrově smrti.

Již za Dvořákova života mladý Suk dokázal hluboce zaujmout mladistvou Serenádou Es – dur pro smyčce a překrásnou hudbou k Zeyerově Radúzovi a Mahuleně. Fantastické scherzo z roku 1903 je skladba, která dokáže oslovit i po více než sto letech. A nemusí se jí bát ani posluchači, kteří neholdují klasice. Čím to je? Souběhem několika okolností: únosnou délkou, melodikou, která je velice atraktivní a zajímavá, perfektní instrumentací a skoro současnou harmonií. Fantastické scherzo zahrála Janáčkova filharmonie s dirigentem Jakubem Hrůšou jako úvodní skladbu koncertu.

Půvabné členky Janáčkovy filharmonie během koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Violoncellový koncert Camille Saint-Saënse. Jednovětá skladba s jasným třídílným členěním bez pauz. Působivá hudba, která je ovšem bez proporční dokonalosti, Francouzovi chyběl onen Dvořákův dar ponechat v partituře jen ty noty, které tam opravdu musí být. Virtuozita koncertu je ovšem nesporná. Spojení francouzské hudby interpretované arménským cellistou a ostravskými filharmoniky bylo velmi zajímavé.

Vzpomínáte si na Chagallův obraz Nad Vitebskem? Levitující stařec s pytlem přes rameno se vznáší nad vesnicí… Prorocky naléhavý obraz se mi vybavil během Hakhnazaryanova provedení koncertu. Arménova hra byla velmi naléhavá. Virtuózně zcela výjimečná a naprosto přesvědčivá ve všech detailech.

Violoncellista Hakhnazaryan a dirigent Jakub Hrůša. (Foto: Ivan Korč)

Jako přídavek se stojícím divákům rozhodl zahrát skladbu Lamentatio od Giovanniho Sollimy, která řezala až do morku kostí. Táhlá, smutná melodie vycházející z arménského folklóru, do níž mladý Armén i zpíval v nelehkých intervalových poměrech, prudce kontrastovala s drsnými akordickými pasážemi, které evokovaly současné hudební žánry a přístupy k nástroji.

Hakhnazaryan ukázal Ostravě dokonalou interpretaci. Ukázal však nejen interpretaci, ale i svou duši. Se svým cellem se vznášel nad Ostravou skoro jako onen houslista v Chagallově obrazu.

Dvořákova symfonie číslo osm patří k posluchačsky nejvděčnějším skladbám tohoto druhu. Symfonie je stmelena oslnivou silou génia do dokonalé formy: čtyři věty jsou vnitřně propojeny, první a čtvrtá věta vycházejí ze stejného motivického jádra, jímž je vzestupný durový kvintakord. Ten, i kdyby Dvořák opakoval stokrát, v jeho instrumentaci a harmonii nikdy nebude nudit.

Dirigent Jakub Hrůša během koncertu s Janáčkovou filharmonií. (Foto: Ivan Korč)

Dirigent Jakub Hrůša se už dávno etabloval na mezinárodní hudební scéně, přestože mu bylo nedávno teprve třicet. S Janáčkovou filharmonií nastudoval osmou symfonii přesvědčivě. Některá tempa byla možná zbytečně rychlá: zejména Adagio by možná sneslo pomalejší začátek, Allegro ma non troppo potom větší kontrastnost introdukce a jásavého tématu v unisonu orchestru. Celková koncepce však byla velmi přesvědčivá. A poznali to i posluchači, kteří Hrůšu a filharmoniky podruhé odměnili potleskem vestoje.