S Františkem Strnadem o emočním herectví i šrámech na zadku Lady Bělaškové

Pro začátek vám dlužím omluvu. Mám ji na srdci několik let. Po jedné premiéře se na adresu vámi ztělesněné postavy vyjádřil kriticky jeden člověk. K vám se to doneslo a dostal jsem informaci, že vás to nepotěšilo, ostatně koho by ano. Ten večer jsme se setkali a já jsem vám řekl, ať na to nemyslíte a že jsem se doslechl, že jste skvělý řemeslník a domácí kutil – a v té chvíli mi došlo, co jsem to udělal. Ve chvíli, kdy jsem to vyslovil, jsem si v duchu vynadal do pitomců. Takže se teď omlouvám, abychom měli čistý stůl.

Nic se nestalo, já si to vůbec nepamatuju.

Vy pocházíte z Valtic. Jak dlouho žijete v Ostravě?

Od roku 1994, takže dvacet let. To už jsem Ostravák.

Adaptovaný Ostravák. Autentickým Ostravákem se prý člověk musí tady někde narodit, říkají místní.

Narodil jsem se ve Valticích, tam jsme žili do mého jednoho roku. Pak jsme se přestěhovali do Břeclavi, odkud jsem v osmnácti odcházel  do Brna. Takže většinu svého života jsem zatím v Ostravě.

Když si povídám s lidmi o Jihomoravácích, často se setkávám s názorem, že lidé odtamtud jsou o něco pravdivější, přímočařejší, takoví opravdoví. Nemám na mysli tu notoricky zmiňovanou pohostinnost spojenou s vínečkem a vinnými sklepy. Spíše tu lidskou upřímnost… Myslíte, že na tom něco je?

Když jsem přišel do prvního angažmá z JAMU, do Olomouce, tak mi paní uvaděčka z divadla říkala: Pane Strnade, vy jste z Valtic. Co tady děláte? Vždyť tam jsou tak hodní lidé… Víte, já jsem takhle o lidech nikdy nepřemýšlel. Je pravda, že Brno mi moc nesedlo a místní mi k srdci nepřirostli. Možná ale tenhle pocit vznikl jen tím, že jsem přišel téměř z vesnice do jihomoravské metropole.

Ale proč se o tom bavíme: o Ostravě se říká, že tady jsou také lidé o něco přímější než jinde.

Přesně tak. V Ostravě, i když je to taky velké město, se cítím víc „jako doma“.  Ale vždycky se to asi odvíjí od lidí, které člověk v životě potká.

Začal jsem náš rozhovor o té lidské pravdivosti záměrně. Chci se totiž dostat ke způsobu vašeho hraní. Jsou herci, kteří na všechno jdou s logikou, rozumem, a druzí, kteří hledají cestu k postavě přes city. Kam se řadíte vy?

Hlavu se snažím používat taky, ale asi se mnou cloumají víc ty city.

Vidíte, to jsem si právě myslel. Podle mne vám více vyhovují postavy projevující velké city. Jenže to emoční herectví je zároveň velmi vyčerpávající.

Je. Zároveň tady ale čerpám z jedné věci: když jsem byl mladý, hodně jsem sportoval. Svého času jsem ve sportu docela hodně dřel. Můj trenér mi dokonce říkal, že to můžu dotáhnout daleko. Nakonec jsem ale skončil u herectví. Podle mého názoru sport a divadlo mají v tomto směru hodně společného. Sport, stejně jako divadlo, není jen fyzická, ale i duševní námaha.

A herectví je dřina?

Svým způsobem ano. Musíte situaci nacvičit, někdy je to až dril. Vše do sebe musí zapadat, protože divadlo je týmová práce a všichni na jevišti i v zákulisí se na sebe spoléhají. Nemůžete si dovolit dělat, co vás napadne. To by vám kolegové dali.

Dovedl jste mne teď k jedné otázce. V inscenaci hry Postřižiny hrajete Francina. V jedné chvíli vaší partnerku Ladu Bělaškovou, která hraje Maryšku, přehnete přes koleno a hadičkou od pumpičky na kolo ji švihnete několikrát přes zadek.  A všiml jsem si při poslední repríze, že Lada docela vyjekla. To je také nacvičené, nadřené?

Dostala na zadek vážně. Začnu od konce. Po skončení téhle reprízy, o které mluvíte, za mnou přišli a řekli: pane Františku, tak tohle bylo podruhé! Jestli se to stane ještě jednou, bude z toho zápis.

Chcete říct, že jste Ladě našvihal už předtím takhle doopravdy?

Ano. Režisér Janusz Klimsza to takhle chtěl. Dokonce řekl: V téhle scéně jí dáš opravdu na prdel. Navrhoval jsem i variantu s molitanem, ale to neprošlo. Tak jsem nechal odstřihnout z hadičky ten kovový konec, aby to přece jen tak nebolelo. Janusz to prostě tak chtěl. Říkal mi, že o tom koneckonců ta scéna je. Teď se budu muset režiséra zeptat, jak to teda mám dělat.

Ledaže by tu odpovědnost vzal na sebe. Ale Lada Bělašková si to přece nezaslouží….

Jenže postava Maryšky v dané chvíli ano.

Tak to musíte zahrát takzvaně jako.

Možná by to šlo, musíme se o předmětu doličném znovu pobavit. Lada opravdu má po té scéně červené šrámy na zadku (a možná i na duši).

Pojďme k vašim dalším postavám. Kterou máte nejradši?

Na to vám neodpovím. Podle reakcí okolí to sice vypadá tak, že se lidem nejvíce líbí Ed v Podivuhodném případu se psem, ale já mám stejně rád Petronia z Quo vadis, nebo i Francina z Postřižin a další. Nerad bych myslel na jednu jako na nejlepší, to bych ji ještě mohl začít upřednostňovat, a to nechci.

Pletou se vám vaše postavy do života?

Pletou. Určitě. Jsou různé pasáže, kdy hraju na jevišti a najednou se mi zdá, že tohle se mi stalo v životě, nebo se mi opačně z postavy něco promítne do běžného života.

Tak třeba u postavy Eda, o kterém jste mluvil, jde o otce, kterému se narodí svým způsobem zdravotně dost postižené dítě. Chování této postavy ve vašem provedení je skoro metodickou ukázkou, jak by se otec měl k takovému synovi chovat …

Mám jednu známou, které se vážně postižené dítě narodilo. Jednou se mne zeptala, co má dělat, že má život velice složitý, těžký. Já jsem jí řekl tehdy ve své mladickosti: Máš jen dvě možnosti, buď se svého dítěte vzdáš a začneš znovu, nebo se o ně budeš starat a vezmeš svůj život jako poslání. Teď vím, že tato otázka je podstatně složitější a jsem vděčný, že jsem se do takové životní situace nedostal.

Vy jste otec. Choval byste se, kdyby se vám nedejbože narodilo handicapované dítě, v některých situacích jako Ed? Ta postava se chová jako jistý vzor. Svého syna neopouští …

Já nevím, jak bych se choval. A režisér Janusz Klimsza nechtěl, abych hrál Eda jako nějaký návod. Chtěl, aby tam byl i vnitřní život Eda, který je svým způsobem ze svého syna nešťastný.

Ty různé roviny téhle postavy se vám docela daří, jak říkají laici i kritici. Když se takto bavíme o postavách, myslíte si, že divadelní postavy mohou být pro diváky vzorem, nebo naopak varováním?

Těžko říci. Každý divák má svůj svět, stejně jako my coby lidé nebo postavy, které jako herci ztělesňujeme. My můžeme chtít skrze postavu třeba sdělovat, co nás trápí a jak bychom to třeba chtěli řešit, ale je to vždycky jenom jedna z mnoha možných různých cest. Ano, z jeviště lze ukazovat různé cestičky života, ale je na divácích, co si z toho, co vidí, pro svoje životy vyberou.

Říká se, že děti a studenti jsou pole neorané a že by právě tyto věkové skupiny měly více chodit do divadel.

Jenže zrovna naše divadlo pro školní mládež moc nehraje. Asi je to otázka obchodní a do té já moc nevidím. Myslím si ale, že bychom měli častěji hrát pro mladé, nemyslím teď výběr repertoáru, ten je dobrý, ale reprízy určené školní mládeži.

Jenže to by si musely ty děti samy zaplatit, školy na to prostředky nemají. A ne všichni rodiče mají dost peněz na to, aby daly dětem na vstupenky. Tohle je problematika pro jiný rozhovor s jinými lidmi. Ale když si povídáme o dětech, promítá se divadlo do života vašich dětí? Máte dceru a syna …

Jednou chtěl režisér Martin Františák, aby naše děti hrály v jedné inscenaci, ale sklony k herectví, myslím, nemají. Já osobně jsem chtěl být veterinář. Drželo mě to dost dlouho. Jenže další moje směřování hodně ovlivnili manželé Kaněrovi, kteří  vedli v Břeclavi dva soubory. Polyfonii, to byl pěvecký sbor, vedla paní Kaněrová, a Reginu, divadelní soubor, vedl pan Kaněra. Chodil jsem do obou. V prvním ročníku gymnázia to se mnou ještě nic nedělalo, ale postupně mne to začalo bavit. Aniž bych to někomu řekl, připravil jsem se na přijímací zkoušky na JAMU a vzali mne napoprvé. Mluvím o tom proto, že moje děti mohou postupovat úplně stejně. Mohou být, čím chtějí. Dcera třeba zrovna teď chce být dýdžejkou. Bude jí třináct. Třeba se jí to povede. Hlavně že ji to bude bavit. U syna to platí stejně, ale ten zatím žádný vyhraněný zájem nemá (je to trochu „marťan“).

Co vašim dětem díky tomu, že oba dva jejich rodiče, vy i vaše žena, pracujete v divadlech, chybí podle vás nejvíce?

Asi táta, který by se rodině více věnoval.

A jak budou vypadat vaše letošní Vánoce?

Jako každoročně budeme i letos na svátky v Ostravě. Dříve, dokud ještě žili moji rodiče, jsme jezdili i k nim. I tentokrát mi rodina po svátcích odjede do Orlických hor a já zůstanu tady, budu zkoušet a hrát, protože naše divadlo o vánočních svátcích i po nich funguje v běžném provozu. A to je ta řehole…