Zdeněk Tofel o festivalu Souznění: Byly doby, kdy se muselo místo Ježíšek zpívat Panáček

Dá se o vás říci, že jste lidový muzikant z Beskyd?

Já jsem se narodil 16. října roku 1958 poblíž Lysé hory a Ondřejníku ve sběrné porodnici na Čeladné. Dětství jsem prožil v Kozlovicích a Měrkovicích, v obcích pod posledními karpatskými vrchy Ondřejníkem a Kazničovem.

Kde a jak jste získal hudební vzdělání?

Moje první housle mi přinesl v mých pěti letech můj děda Josef Kocián z poměrně známého muzikantského rodu. Prvním houslovým tónům jsem se učil u pana řídícího Zdeňka Brumovského v měrkovické jednotřídce. Po gymnáziu jsem studoval učitelství pro střední školy – hudební výchovu a český jazyk na ostravské Pedagogické fakultě. Zpíval jsem v pěveckém sboru u profesora Lumíra Pivovarského a od začátku osmdesátých let jsem hrál na housle v cimbálové muzice Valašský vojvoda.

Od samotných počátků vaší muzikantské kariéry jste směřoval k lidové písničce?

Ne, začínal jsem s bigbítem. Od patnácti let, hrál jsem na kytaru a zpíval. I když jsem se tehdy učil hrát i na kontrabas, na klavír.

Které kapely nebo zpěváci byli tehdy vašimi vzory?

Já jsem dodneška nekritický obdivovatel skupiny Beatles. Z našich to byli samozřejmě Olympic, Petr Novák, Jiří Schelinger, ze světových Deep Purple, Nazareth, Uriah Heep. Ale velice jsme sledovali i maďarskou rockovou scénu. Omegu, Locomotiv GT. A rocková muzika mne drží dodnes.

Čím to, že jste se nakonec stal primášem cimbálové muziky?

Lidová písnička ke mně přišla díky regionu, ve kterém jsem vyrůstal. V obci Kozlovice je tradice lidové písně velmi bohatá. V mých šestnácti letech jsem z toho samozřejmě neměl rozum. Když přišla maminka, rozená Kociánová, s tím že v souboru potřebují houslistu, a řekla „zajdi tam“, tak jsem to bral jako příkaz. Tam jsem s hrůzou zjistil, že ti muzikanti nemají žádné noty. Nakonec jsem to pochopil. Je třeba hrát hodně podle sluchu. To byla léta 1976 – 77, tehdy jsem byl ještě na střední škole. Tehdy se kapela Valašský vojvoda utvářela. A nakonec mi řekli, abych byl kapelníkem. Musel jsem se to učit, i když v bigbítu jsem kapelníka dělal. Ale v tom folklóru to chodí přece jen jinak. Učil jsem se od velkých mistrů. V začátcích Valašského vojvody nám velice pomáhal tehdejší vedoucí souboru Ostravica Vladislav Turek, časem jsem se seznámil s Jaromírem Gelnarem, pak přišla spolupráce s Jankem Rokytou, s Jaromírem Dadákem, s Věrou Šejvlovou, co jméno, to velká folklorní autorita.…Na vysoké škole mne dále formoval někdejší ředitel Státní filharmonie Ostrava, později Janáčkovy filharmonie dr. Ivo Stolařík. Ten měl také velice blízko k lidové písni. A mohl bych jmenovat další…

Jmenoval jste Janka Rokytu. To byla opravdu velká muzikantská a folklorní osobnost….

Ano, byla. Janek kapele Valašský vojvoda velice pomáhal. Dostali jsme od něho mnoho praktických rad muzikanta. Nikdy na něho nezapomenu. Když jsem poslouchal ta elpíčka s Jarmilou Šulákovou, s Josefem Lažou, co byl pod nimi podepsán jako upravovatel, vždycky jsem si říkal: Proboha, jak ten Rokyta dělá? Nakonec nás život zavedl společně do hudební redakce Českého rozhlasu Ostrava a Janek mne nechal nahlédnout i do své muzikantské kuchyně. Tady na těch židlích ostatně sedávala pracovně většina těch, které jsem jmenoval.

Zdeněk Tofel a Valašský vojvoda při koncertu v kostele v Sedlnicích. (Foto: Archiv)

Často vídávám muziku Valašský vojvoda koncertovat v kostelích. Vy jste věřící člověk?

Ano, já jsem pokřtěný římský katolík. Maminka je také silně věřící katolička.

A tady někde začíná tradice festivalu Souznění?

Těch kamínků v mozaice bylo více. Samo nic nespadne shůry nikomu. Za vším ale byla moje máti. Našla v Katolických novinách výzvu: Biskup hledá kapelu pro hraní ve Vatikánu. A řekla mi zajdi tam, přihlaste se. Tak jsem tam zašel. Šlo o program pro rozsvícení vánočního stromu na náměstí, správně se má říkat prostranství, před bazilikou sv. Petra v Římě. Tehdejší papež Jan Pavel II. si vybral smrk z Beskyd, logicky tedy měla hrát nějaká muzika z Beskyd. A povedlo se to. Ten skutečný začátek ale hledejme ještě o něco dříve. My jsme se jako kapela podíleli na pořadech, které dělala redaktorka Dáša Misařová, což byly Večery při svíčkách ve valašském skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. A pak jsme jednou ten pořad už pod názvem Souznění, který už byl také vícežánrový,  udělali v ostravském Divadle loutek. To bylo tehdy těsně před koncertem ve Vatikánu. Víte, s tím křesťanstvím to vždycky nebylo tak jednoduché. Pamatuju si na osmdesátá léta, kdy se nesmělo zpívat „Ježíšek se narodil“, ale museli jsme tam dát „Panáček se narodil“. Ty doby už jsou naštěstí pryč. I když na druhou stranu musím říct, že dnes se třeba zase někteří kněží diví, proč chceme zpívat ty lidovky v tom kostele…

Na co z toho římského koncertu vzpomínáte nejraději?

Na žádnou jednotlivost, spíš na všechno dohromady. Byl tam pan prezident Havel, vláda, samozřejmě tehdy už trochu nemocný papež Jan Pavel II., zpívala Evička Dřízgová, byla to nádhera. Ale přece jen na jednu jednotlivost vzpomínám: přišel okamžik, kdy jsem já primášoval a hráli jsme koledu Narodil se Kristuspán. Kolem byly tisíce lidí, všichni zpívali s námi, a já jsem najednou cítil muzikantskou moc. Táhl jsem ten smyčec a všichni zpívali podle toho mého smyčce. Na to nelze zapomenout.

Přinese letošní ročník festivalu Souznění něco nového?

Určitě. Přijedou hudebníci z Moldavska, to bude velmi silný zážitek. Ale nejen oni. Vy víte, že nás baví ohlížení se dozadu, do těch archaických starých hudebních dob. No a našli jsme jednu velmi starou valašskou koledu, kterou také předvedeme. Takže návštěvníci se mohou těšit na moldavské seskupení Vatra Horelor, na Prácheňský soubor písní a tanců ze Strakonic, DFS Ondrášek z Frýdku-Místku vystoupí s novým programem, který doplní slovenský komorní soubor staré hudby Flautus Vocis. Jeho doménou je naopak renesanční hudba. Festival nabídne i dva populární zpěváky – Martina Chodúra a na závěrečném koncertu pak Dana Bártu.

Máte nějaké přání, které se týká muziky a budoucnosti?

Já takto nepřemýšlím. Čím víc stárnu, tím chci pokorněji stále častěji něco dobrého udělat. Muzikanta samozřejmě těší vydání každého nového cédéčka, takže už brzy jedno nové přijde. Snad vyjde ještě teď do Vánoc. A chtěl bych udělat ještě jednu novou vánoční desku.