Jak to slyší David Stypka: Zrní, Fatboy Slim, Bratři Orffové i Kryštof

Zrní – Loďky (2014): Zrní je zjevení. Přicházel jsem jim na chuť jen velmi pomalu, ale nakonec přišel, a to mohutně. U téhle písničky mi rovnou padá brada. Intimní, krásná, navíc produkcí nezabitá věc. U téhle kapely mám v podstatě jen dvě masivní asociace: pokora a práce. Chovám k nim veliký respekt a rád se s nimi potkám někde na pódiu, za pódiem nebo kdekoliv jinde.

Cocteau Twins – Loreley (1984): Cocteau Twins mě stejně jako jim podobné kapely té doby zcela minuly a když poslouchám Loreley, ani toho nelituji. Nemám rád tyhle noise partičky, dneska možná shoegaze? Nevím, zní mi to stejně. Má to atmošku, ale takovou, ve které se moc nevyznám, a lehce mě to po čase irituje. Podobně to mám třeba i s The Cure, nedá se svítit.

Fatboy Slim – Rockafeller Skank (1998): Vzpomínám si, že Fatboy Slim byl asi první, u koho jsem si uvědomil, jak skvěle můžou fungovat vysamplované oldschoolové kytary s progresivními beaty. Je to samozřejmě kolovrátek jako prase, ale funguje to. Pamatuji si, jak jsme do zemdlení pařívali ve frýdeckém Stounu na jeho hit Right Here, Right Now…

Type O Negative – Love You To Death (2007): To je mi panečku výběr! Nechci se nikoho dotknout, neznám moc ten background, ale vždycky mi černočerné gothic kapely přišly tak trochu směšné. Ta stylizace, upřené pohledy do foťáku… Tahle písnička ale nejenže je docela fajn, navíc mi evokuje moji oblíbenou kapelu z přelomu století, Life Of Agony. Peter Steele z Type O Negative zpívá podobně, nicméně Keith Caputo (dnes ona, Mina Caputo) zpíval před lety přesně o takový chloupek jinak, že už se mi to líbilo.

Zdeněk Krásný – Anděli můj (2014): Proč?! Zdeněk Krásný něco chce, to je jasné, ale už mi není tak úplně jasné, co to je. Mimochodem, není to extrakce z Konášových Hudebních masakrů? V hlavě mám teď vzpomínku na krásnou milou dívku, které se jen tak nezbavím. Děkuju pěkně… Klip je taky dost soda.

Procol Harum – A Salty Dog (1977): Znám od nich asi jen jedinou píseň – A Whiter Shade Of Pale. Líbí se mi ale ty zblázněné nejednoduché harmonie. Asi jako kdyby si Zappa nechtěl dělat srandu. Bojím se, že po předchozím Zdeňkově nářezu jim ale můžu trochu nadržovat. Respektive po Zdeňkovi bych nadržoval nejspíš komukoliv. Ne, je to vážně dobré. A bubeník musel být fyzioterapeut, nebo tak něco.

Bratři Orffové – Jakoby svět (2014): Tohle video mi jde zrovna na ruku. Orffům nezapomenu, že mi už někdy kolem Bingriwingri ukázali, že je možné dělat niternou, osobní a osobitou hudbu i v Česku. To album mi tehdy otevřelo oči a asi mě i někam posunulo. Video z letošních Andělů je krásně proti srsti a symbolické. Vůbec se mi ta muzika nehodí na naleštěné podium s miliardou světel. Ale když tam Ivan Gajdoš stojí a téměř šeptem recituje Jakoby svět, má to nevídanou sílu.

https://www.youtube.com/watch?v=W38lUDEn8rw

Nickelback – If Today Was Your Last Day (2010): Nevím, jestli byli pionýry tohohle easy-listening-rocku, ale každopádně je řadím mezi asi deset kapel, z nichž Nickelback poznám jen podle signifikantního hlasu. Hodně je jednu dobu poslouchal můj táta a když jsme spolu jeli někam dál autem, začalo mi to splývat někdy u třetí písně. Nezavazivé, mainstreamově chytlavé a na mě příliš přečištěné. Já jsem víc pearl-jamovec.

Kryštof a Tomáš Klus – Cesta (2013): Kryštof jsem s každým jedním albem víc a víc akceptoval, až jsem si nakonec na těch posledních našel i písně, které se mi hodně líbí. Mezitím se z některých jeho členů stali mí kámoši, takže asi nebudu ani příliš objektivní. Richard je hitmaker, výborný marketér i fajn chlap. To, co na Kryštof obdivuju, je jejich neutuchající snaha dělat to pořád lépe, více. Tomáš Klus měl hezky našlápnuto, s poslední deskou mám ale pocit, že se tak trochu ztratil v něčem, čemu já říkám Ezopast (taky jsem to měl a do jisté míry cítím drobná rezidua i dnes). Cesta je hitovka, která trpí tím, že je hitovka. Slyšel jsem ji odevšad tolikrát, že už ji nedokážu normálně vnímat.