Waltari v Akordu strhli publikum do varu, ušní bubínky dostaly řádně zabrat

Finská crossoverová legenda, která brázdí tuzemské hudební břehy od počátku devadesátých let, měla v České republice vždy celkem početný klan fanoušků. Stačí vzpomenout na velmi příznivá přijetí alb Torcha! a zejména symfonického death metalového Yeah! Yeah! Die! Die! Agilnost kapely poté pokračovala s nezmenšenou energií: Waltari vydávali pravidelně alba, hojně koncertovali, příběh by měl mít gradující tendenci. Něco se však lehce změnilo: touha posluchačů postihnout ve zvuku jedné kapely prvky několika žánrů už není, co bývala, a tak v Ostravě nebylo vyprodáno, sál byl zaplněn asi ze tří čtvrtin. Waltari však zahráli v Akordu skutečně energický koncert, kterým natrhli gatě každé kapele, která se holedbá, že je excelentní v jednom konkrétním žánru. Jen si mohli sehnat lepšího zvukaře.

Akord je souzvuk tří různých tónů. Přesto se v tvrdších rockových stylech používají akordy, jejichž tři tóny nejsou úplně rozdílné. Powerchordy opakují svůj základní tón v oktávě a neobsahují tercii, jen studenou kvintu. Je poměrně zajímavé, že tyto čisté intervaly (kvinta, kvarta, oktáva), které byly považovány středověkou harmonií za dokonalé a jediné správné v liturgické hudbě, se ujaly v rockové a metalové muzice jako naprostý harmonický fundament.

Akord je vyjádřením určité harmonie. Nikdy proto nestojí osamocen. Neexistuje žádná trochu slušná píseň, která by fungovala na jednom jediném akordu. A není snad ani taková, která by měla jen akordy dva. Opět zde musí být triumvirát tří stupňů (akordů) v tónice, který je schopný víceméně postihnout mnohem více z reality. Stejně tak Dům kultury Akord v Ostravě-Zábřehu vsadil na tři kapely: ostravské Public Relations, pražské Support Lesbiens a hlavní hvězdu Waltari.

Public Relations sází na spojení elektroniky s rockem. Kombinace, která může znít dobře, ale může taky přerůst v klišé a nevkusné zacházení se zvukem. Public Relations se v tomto dosud hledají. Jejich vystoupení ale mělo slušnou úroveň.

Zpěvák skupiny Public Relations Jan Ražnok. (Foto: Tomáš Dudyn Václavek, ov-kluby.net)

Support Lesbiens dnes z původní formace tvoří jen kytarista Hynek Toman. Nový zpěvák a frontman Czenda Urbánek se hodně snažil, přesto bylo vystoupení kapely rozpačité. Charisma, které přirozeně vyzařoval Kryštof Michal, mu trochu chybí. Urbánek nezpíval vůbec špatně, ale jeho angličtina a zejména celkové vyznění starších songů rozhodně nehrálo kapele do karet.

Nový frontman Support Lesbiens Czenda Urbánek. (Foto: Tomáš Dudyn Václavek, ov-kluby.net)

Atmosféru před zpočátku vlažným publikem Urbánek navozoval vtipkováním o teplotě v sále („Není vám zima?“) a na tomto vtípku si ujížděl zbytečně i v dalších pauzách. Za celou dobu setu šel do ostrůvku mezi fanoušky snad jednou, zbytek času si držel odstup u tyče s mikrofonem a nacvičoval si pozice. Urbánek opravdu nezpíval špatně a poměrně dobře se během koncertu rozezpíval: k závěru už dával excelentně i poměrně vysoké tóny. Jen špatně zvolil strategii, přirozenosti mohlo být víc. To už nehovořím o zvuku, který byl otřesný. Nekonkrétní, při nejvyšší dynamice už to v uších jen šumělo, zpěv se ztrácel pod palbou hluku. Přehulená hlasitost vadila asi více lidem, protože v jednu chvíli už ten rachot kdosi nevydržel a v pauze mezi písněmi zařval: „Vyměňte zvukaře!“

Waltari začali krátce po čtvrt na jedenáct, na všední den tedy docela nářez. Možná by příště stačil jeden předskokan a rovnou se mohlo jít na věc. Nebo je zapotřebí pořád dokazovat: za málo peněz mnoho muziky? Raději za více peněz kvalitní zvuk a dobrou koncepci.

Finští Waltari dokázali rozproudit krev publiku. (Foto: Tomáš Dudyn Václavek, ov-kluby.net)

Waltari však dovedli i po více než dvou hodinách předešlé hudby strhnout publikum do varu. Dařilo se to zejména díky nenucenému, sympatickému projevu frontmana Kärtsyho, který je přirozený šoumen. Jeho klaunské pohyby, grimasy, gesta, byly zábavné. Kärtsy se ukázal opět jako dobrý zpěvák s úctyhodným rozsahem v rozmezí operního tenoru, kytaristé po jeho bocích zaujali přesvědčivým hrdelním growlingem.

Písně byly zpočátku retrospektivním ohlédnutím po meznících Waltari. Došlo však také i na novější songy, které vyšly na posledním studiovém počinu Covers All!!! z roku 2011. Bohužel hlasitost a kvalita zvuku se nezměnily směrem k lepšímu, nebo je taky možné, že si moje uši zvykly. Bohužel mne nenapadlo jako jednoho z přítomných fotografů vzít si špunty do uší. Stejně mu prý byly celkem houby platné.