Galerie PLATO zve na moskevské umění, diskusi nejen o Putinovi i na Petra Bezruče

Kdy jste pro sebe objevil ruskou umělkyni Irinu Korinu, která bude v PLATO vystavovat od 11. prosince, nicméně už 3. prosince bude diskutovat s návštěvníky galerie? A čím vám je její tvorba blízká?

Když jsem četl knihu rusisty Tomáše Glance Souostroví Rusko, která obsahuje portrét Iriny Koriny, uvědomil jsem si, že její práce jsem měl možnost vidět na Benátském bienále. Tehdy jsem jim nerozuměl, ale někde v paměti mi uvízly. Glancův objasňující text mi k nim pak zpětně zjednal přístup, odtud byl už jen krok k úvaze oslovit ji pro výstavu v Ostravě. Velmi si na její tvorbě cením toho, co bych nazval materiálovou inteligencí. Způsob, jakým ve svých monumentálních instalacích používá dřevo, kovové konstrukce, textil nebo také plastelínu, není kalkul s pamětí a emocemi, které materiály vyvolávají. Autorka spíše prostřednictvím různorodých „levných“ či kašírovaných materiálů promýšlí společnost a její historii, její každodennost, její sny a její frustrace.

Jak bude vypadat její ostravská výstava? Určitě asi přiveze svoje oblíbené šátečky, ale co třeba kusy ohrad z postsovětských stavenišť, které v minulosti také tvořily jednu z instalací této umělkyně?

Výstava vznikne na místě. Tomáš Glanc jako kurátor spolu s autorkou zvolili několik výrazných objektů, jejichž varianty vytvoří autorka pro PLATO ve dvoraně multifunkční auly Gong. Jistě, bude tady i terč ze šál, přičemž jedna z možností je použít pro jeho konečnou podobu šály fanoušku Baníku Ostrava, které vyhovují i barevně.

Že se ostravská Galerie města Ostravy PLATO hodlá zaměřovat na současné ruské umění, což nedělá žádná z velkých státních galerií v Česku, jste oznámil ještě předtím, než na východě Ukrajiny proruští separatisté vyvolali krvavý konflikt a dostalo se jim štědré pomoci z Moskvy. Teď jste možná v trochu paradoxní situaci a asi je nutné se zeptat, jak konflikt na Ukrajině vidíte vy osobně? Česká společnost je totiž názorově rozpolcená a rozhodně jednotně nesouhlasí s pohledem, jaký jsem výše naznačil (a určitě se bude o putinovském Rusku vášnivě diskutovat i v průběhu diskuse s moskevskou umělkyní.

Rusko, jeho historie, jeho politika, jeho kultura a umění jsou něco, s čím se musíme konfrontovat, co musíme promýšlet a k čemu musíme umět zaujmout v každém okamžiku nějaký postoj. Jeho problémy a ambice jsou do značné míry součástí našeho života. Tvářit se, že neexistuje, respektive že ho můžeme ignorovat, protože to za nás rozhodne někdo jiný, je nesmysl. A to jsme docela dlouho dělali. Jsme součástí západní civilizace, ale její odpovědnost vůči sobě samé souvisí i s tím, že se musí vyrovnávat s těmi zeměmi a kulturními okruhy, které nekopírují její historický vývoj a nevyznávají stejné, anebo stejně hierarchizované hodnoty. Jednoznačně vnímám anexi Krymu a Ruskem podporovaný separatismus jako agresi a projev současného ruského imperialismu, jako logickou součást putinovské politiky. Ale Putin není celé Rusko. A snaha rozbít či snad dokonce připojit Ukrajinu k Rusku není důvodem přestat se zabývat Ruskem či spoléhat na ekonomické sankce.

Současné ruské umění je u nás v posledních letech známé většinou prostřednictvím bojovných, angažovaných, kontroverzních a u nás mediálně vyvařených aktivit skupiny Vojna či Pussy Riot. Respektive prostřednictvím radikálně levicových autorů jako je skupina „Čto dělat“. Anebo prostřednictvím opulentních aktivit moskevské galerie Garáž či spektakulární ceny pojmenované po jejím zakladateli oligarchovi Pinčukovi. Irina Korina je pozoruhodná umělkyně, která se sice vyhýbá extrémům, ale o ruské současnosti a jejím vyrovnávání se s vlastními touhami, běsi či představami o světě podává podle mého názoru silnou zprávu.

Znáte podrobněji názor současné moskevské výtvarné scény na ukrajinskou krizi? Určitě nebude jednotný, nicméně asi málokterý tamní avantgardní umělec bude souhlasit s názorem Miloše Zemana na Pussy Riot, jakkoliv jde o mediálně vyvařenou aktivitu?

Ukrajinská krize uměleckou scénu v Rusku polarizuje, samozřejmě, ale o tom se určitě dozvíme více od Tomáše Glance. Výroky pana prezidenta na adresu Pussy Riot jsou nehorázně záměrné, takže jim nehodlám přidávat na váze svým komentářem.

Odbočme od politiky. Objekty ruské umělkyně prý u návštěvníků galerie vyvolávají i „veselý údiv“, bude k tomu příležitost i v Ostravě?

Sám jsem zvědav.

Jsou to stejně paradoxy – básník Petr Bezruč byl v padesátých letech opěvován jako „rudá hvězda, která září nad ostravským Donbasem“ čili nad stavbou Nové huti Klementa Gottwalda. Bezruč je svým dílem i osobností hodně kontroverzní autor, proč je další prosincová výstava v PLATO symbolicky spjata právě s Bezručem?

Bezruč k Ostravě patří. Jako člověk „odjinud“ jsem prostě měl potřebu se s ním vyrovnat, po svém a snad i pro ostravské prostředí alespoň trochu přínosně. Nicméně asi všichni tady jsou nějak Bezručem poznamenáni. Myslím, že je naprosto logické se k Bezručovi vyjadřovat a znovu a znovu ho prověřovat. Každý to asi má udělat právě po svém.

Hodně se diskutuje, zda takzvané jádro Slezských písní napsal skutečně Petr Bezruč. A třeba podle Jaromíra Nohavici nebo literárního vědce Jana Drozda jde spíše o ukradené dílo, které Bezruč „čmajznul“ učiteli Ondřeji Boleslavu Petrovi z Bruzovic. Jak spor vidíte vy?

Mně je to asi dost jedno, i když sám za sebe se kloním spíše k variantě Bezručova autorství. Nejsem na tom lokálně či citově zainteresován, neboť ani jedna z možnosti nic nemění na skutečnosti, že se jedná o mimořádnou poezii a velký kus kulturně-politické historie, která formovala pěknou řádku generací. S Bezručovým dědictvím se prostě musíme pořád vyrovnávat, i když poslední čtvrtstoletí tohoto autora až na výjimky spíš vytěsňovalo. Ale samozřejmě bych vřele doporučoval se vracet se stejným zápalem i k Janu Nerudovi jako zakládající postavě občanské společnosti, městskému intelektuálovi a liberálovi s ideály. Tomu toho po roce 1989 dlužíme ještě daleko víc než Bezručovi.

Když už mluvíte o kulturně-politické historii, která formovala pěknou řádku generací, tak je dlužno dodat, že Bezručovi se tak nějak nechtěně splnilo vše, co ve svých básních žádal. Řečeno s nadsázkou, ve své poezii brojil proti Židům, Polákům a Němcům a dočkal se vyvraždění Židů, vyhnání Němců a poválečných ústrků Poláků na Těšínsku. Z plných plic pěl proti Rothschildům a kapitalismu a dočkal se znárodnění Vítkovic i uhelných dolů, jedna šachta dokonce dostala jeho jméno. Jak vůbec z těchto úhlů vnímat Bezručovo básnické dílo? A chce výstava podnítit umělce, aby přemítali i tímto směrem?

První krok je pokusit se přečíst Slezské písně jako text, jako poezii, jako umělecké dílo – umění je vždycky nějak vychýlené, nespravedlivé, komprimuje, vyostřuje vidění. V základu Slezských písní jsou přece dodnes pochopitelné reakce, které plodí nespravedlnost, bezmoc, vzdor vůči moci a zneužívání, vyčerpání, ale také obrana konkrétního regionu vůči do sebe zahleděného centra. A pak je namístě přemýšlet o tom, proč právě tenhle typ poezie, tedy realistické, naturalistické, expresivní i alegorické, mohl hrát tak výraznou roli při budování identity a mentálního nastavení nejen po druhé světové válce, ale už brzy po svém zveřejnění na počátku 20. století a v letech první republiky.

Jaké vůbec byly reakce oslovených umělců? Ti ostravští možná dílo Petra Bezruče ještě znají, zajímá ale Bezruč někoho v Praze?

Umělce jsme spolu se Zbyňkem Baladránem, což je další kurátor projektu, oslovovali s konkrétní představou o díle, které chceme na výstavu. Nešlo nám o reakce na Bezručovu poezii či jeho „druhý život“, ale především o pokus nalézt analogie základních témat, na nichž jsou Slezské písně postaveny. A samozřejmě i některých motivů dlouhého pochodu hrdiny-autora různými historickými či politickými diskusemi.

Šlo nám o analogie, které prostřednictvím současného umění vepíší do galerijní situace „bezručovský půdorys“. Samozřejmě v mnoha případech jde o práce, které na Bezruče vůbec nemyslely a jejichž autoři byli překvapeni naší prosbou. A možná bych měl kontrovat, zajímá v Ostravě ještě někoho Bezruč, aniž by se do jeho osudu projektoval? V každém případě má víc než dvacítka výtvarných umělců spolu s návštěvníky o čem přemýšlet.

*

IRINA KORINA A PETR BEZRUČ V PLATO

3. prosince v 18.00: Debata s ruskou umělkyní a scénografkou Irinou Korinou. Moderuje přední český slavista a kurátor Tomáš Gla
10. prosince v 18.00: Měřítka touhy, vernisáž výstavy Iriny Koriny.
16. prosince v 18.00: Kdo na moje místo, vernisáž skupinové výstavy mimo jiné za účasti Jiřího Surůvky, Daniela Balabána, Martina Zet, Slávy Sobotovičové, Petra Babáka, Dominika Langa či Václava Stratila.