Anketa mezi divadelními kritiky: Nejlepší a nejhorší ostravská inscenace

Jiří Štefanides, Katedra filmových, divadelních a mediálních studií, Univerzita Palackého Olomouc: Z letošní přehlídky vyzdvihnu Petrolejové lampy v Divadle Petra Bezruče. Do tohohle divadla chodím od roku 1976 a myslím, že jsem zde ještě neviděl něco tak intenzívního herecky a přitom divadelně tak promyšlené divadlo. Za druhou nejúspěšnější inscenaci považuji Neuvěřitelné příhody Julie a Nataši v Komorní scéně Aréna. V Aréně ruskou dramatiku umějí velmi dobře. Zklamal mne Klub outsiderů v Divadle Petra Bezruče a Bílý muž a Rudá tvář v Komorní scéně Aréna. To jsem se skutečně vzpíral přijmout.

Vladimír Just, DAMU Praha, literární a divadelní kritik: Nepřijal jsem inscenaci Taboriho hry Bílý muž a Rudá tvář. Doslova mne znechutila Pavla Dostálová, která tam předvedla polopatistické nápodoby spastických křečí, ale jak jsem se díval po publika, tak oni koukali na ni, i když byly vepředu důležité dialogy. Je to spíše chyba režie a je to úplně špatně. Hraje se to v Komorní scéně Aréna a přitom já tohle divadlo miluju. Dalším omylem je Klub outsiderů u Bezručů. Herectví, které trhá kulisy v tak malém prostoru, mi bere chuť se na předváděnou věc vůbec dívat.  Tak to jsou mínusy. A plusy? Opět u Bezručů Petrolejové lampy. Výkon Sylvie Krupanské považuji za vrchol festivalu. Ale i celkově je to výborné. Dalším velmi vydařeným kusem je Podivuhodný případ se psem hraný ve zkušebně Divadla Antonína Dvořáka. Já mám těch vydařených opravdu více, patří mezi ně i hra Neuvěřitelné příhody Julie a Nataši v Aréně. A také Přízraky tamtéž.

Martin Macháček, Divadelní noviny, Český rozhlas Brno: Za vrchol festivalu považuji Petrolejové lampy, je to mimořádně silná a pro mne velmi osobní záležitost. Nejproblematičtější pak je tu z mého pohledu inscenace Bílý muž a Rudá tvář. Šel jsem na to s největším očekáváním, ale tady se to rozpadlo po prvních patnácti minutách. Žánr maďarsko-židovského westernu, to je něco tak specificky šíleného, že jsem se opravdu moc těšil. Bohužel jsem zklamán.

Lenka Šaldová, divadelní oddělení Národního muzea v Praze: Nejvydařenější z hlediska výběru titulu a uchopení i zpracování tématu včetně sdělení toho, co si inscenátoři vytýčili, se mi jeví inscenace hry Podivuhodné příhody Julie a Nataši. Inscenace klade otázku „čeho všeho jsme schopni a co jsme schopni udělat pro to, aby se naplnily naše sny.“ Je to hra o nástrahách, které čekají především, ale nejen na mladé lidi. To všechno je skvěle zahrané, včetně závěrečné proměny postav, propracované až do proměny kostýmů. Pro mne osobně tohle představení patří k tomu nejlepšímu, co jsem letos v Ostravě viděla. Naopak nejvíce problémů vidím ve zpracování textu Patricie Zeller Klub outsiderů v Divadle Petra Bezruče. Pochybuji o kvalitě textu a nechápu, proč a s jakým záměrem tuhle hru inscenátoři dělají.

Josef Mlejnek, básník a divadelní kritik, překladatel: Nejvíce mne oslovily Petrolejové lampy. Je to čistá forma, dobře udělané divadlo. Líbily se mi ale i Přízraky, i když byly v závěru tak nějak hodně zrychlené. Největším zklamáním bylo představení hry George Taboriho Bílý muž a Rudá tvář, i když mám Komorní scénu Aréna jinak velmi rád. Tohle ale bylo ve frapantním rozporu s textem a jeho obsahem. Tohle byl opravdu pláč na úplně jiném hrobě.

David Drozd, Katedra divadelních studií Masarykovy univerzity Brno: Pro mne je nejlepší Čekání na Godota u Bezručů. Úplně ve všem, co se divadelní inscenace týká. Je tu zřetelný výklad, uvolněné herectví, všechno je na svém místě a funguje. A naprostým protipólem je Klub outsiderů, bohužel ve stejném divadle. Je diskutabilní textem a příliš prvoplánovým herectvím.

Josef Herman, Divadelní noviny: Nejvydařenější pro mne jsou Petrolejové lampy. To je báječně jevištními prostředky vyprávěný příběh. Jsou tam přesné akcenty na životní situace. Příběh sám je svým způsobem velmi výjimečný. Navíc to nikde nesklouzne do něčeho hodně drastického nebo naopak hodně sentimentálního. Pořád je to vyprávěno s nadhledem. Je to noblesní rovina vyprávění o hrozných věcech.  U těch nevydařených je úplným ústřelem Klub outsiderů. I když velmi beru tuhle poetiku, tady je to dramaturgicky nesmyslné. Nevím, proč to vypadá tak, jak to vypadá, proč je to tak dlouhé, pro mne je to zcela nesrozumitelná záležitost. Nic mi to neříká. Tečka.

Tatjana Lazorčáková, Katedra filmových, divadelních a mediálních studií, Univerzita Palackého Brno: Těch vydařených by bylo více. Ale vyberu Petrolejové lampy v Divadle Petra Bezruče. Zamlouvá se mi režijní poetika Martina Františáka. Dramatizace textu je také velmi zdařilá. A velmi mne potěšilo, že vlastně na alternativní scéně a na šikmině na jevišti se systematicky používá opona. To vytváří až filmové střihy a plynulé časové skoky. Ten princip je skvěle vymyšlený a do detailu dotažený. A jsou v tom parádní herecké výkony Lukáše Melníka a Sylvie Krupanské v hlavních rolích. I ostatní však hrají skvěle, například Norbert Lichý, který dokáže jedním slovem a v něm intonací jednotlivých slabik a snad až písmen říci všechno, co je v dané chvíli třeba. Nejvíce problémů pak vidím v inscenaci hra Bílý muž a Rudá tvář. To, jakým způsobem je text předkládaný, mi naprosto setřelo všechny významy, které bych tam mohla najít. Vlastně mne velmi popudilo, že se s tím textem takto zachází.

Jan Kerbr, Divadelní noviny: Petrolejové lampy a Podivný případ se psem jsou velice solidní prací, a v případě Petrolejových lamp je to nadprůměrná inscenace.  Za s prominutím omyl považuji Klub outsiderů a Bílého muže a Rudou tvář.