Bouře, prameny vody a drsný Prokofjev. Pianistka Anna Shelest měla premiéru v Ostravě

Večer ve znamení prvního z živlů. Už starověký filozof Thalés z Milétu si v 6. století př. n. l. položil otázku, z čeho vzniknul svět a jeho uspořádání. A přišel na to, že z vody. Petru Iljiči Čajkovskému se stal vodní živel v podobě Shakespearovy divadelní romance inspirací ke stejnojmenné symfonické fantazii z roku 1873. Skladba se stala brzy trvalou součástí koncertního repertoáru a nic ze svého romantického půvabu neztratila dodnes. Janáčkova filharmonie pod taktovkou renomovaného dánského dirigenta Nielse Muuse provedla Čajkovského Bouři energicky bez znatelnějšího zaváhání.

Krátká přestavba. A po chvíli přichází sympatická sólistka v bílé róbě, představitelka rusko-americké klavírní školy Anna Shelest. I její příjmení evokuje citlivý, sotva rozeznatelný zvuk chvějícího se listí. To by však rázem spadlo ze stromů, jakmile by se Shelest pustila do díla. Prokofjevův první klavírní koncert Des dur je skladba dokonale ilustrující jeho rané období plné zvukového radikalizmu, bezbřehé melodické invence a harmonické vynalézavosti. V jednověté formě (která vykazuje jasné znaky trojdílnosti) posluchač postřehne tři výrazná témata, která jsou značně antitetická.

Shelest se představila jako brilantní pianistka s bohatou dynamickou škálou. Nejpůsobivější byla v Adante assai, kde vytvořila překrásné barevné odstíny měkkým úhozem. V dynamicky nejsilnějších částech koncertu si pomáhala celou horní polovinou těla, mírně nad klavírem přikrčena jako kočka. Její Prokofjev byl takový, jaký by měl být. Škoda, že se místy nesešla s orchestrem (nebo orchestr s Shelest?), v Allegro scherzando byla chvíli znatelně jinde než perkuse.

Večer ve znamení nejstaršího elementu pokračoval. V přírodě se voda vyskytuje ve třech skupenstvích: v pevném (led a sníh), v kapalném (voda) a v plynném (vodní pára). Jaké skupenství však má voda vyjádřená tóny? Jak popsat první část Korsakovovy Šeherezády, kde lze zřetelně vnímat kolébání obrovské vodní masy? Jak vysvětlit nevysvětlitelnou náladu, kterou vetknul do své partitury Moře Claude Debussy?

A nyní znovu Judith Lang Zaimont. Asi byste nečekali, že se za tímto prazvláštním jménem skrývá současná americká skladatelka, která v příštím roce oslaví sedmdesátiny. Jelikož jsem zřejmě jako naprostá většina posluchačů neslyšel dosud žádnou skladatelčinu kompozici, očekávání bylo značné. A musím říci, že mne její 4. symfonie s „vodním“ poselstvím příjemně překvapila. Symfonie nese podtitul: čistá, chladná voda. Formálně je rozvržena do pěti vět, jež nesou následující programní označení: řeka, led, dešťová sprcha, pleso, oceán a vodní stěna.

Tomuto plánu se Zaimont s větším i menším úspěchem snažila vyhovět. Její hudební řeč se přidržuje postromantické, chcete-li polystylové výrazovosti.  Zaimont však netradičně pracuje s nástrojovou barvou: hlubokými nástroji evokuje spodní proudy, vysokými zase nehybnou strnulost ledu. Poměrně zvláštně také nástroje selektuje. Melodicky nepřináší kromě kulminačních dynamických vrcholů nic zajímavého, ale rytmicky je velmi invenční.

Co je však důležité: přes drobné výhrady, symfonie č. 4 zapůsobila jako vyhraněné, osobité a kompaktní dílo, které je pro současnou hudební literaturu bezpochyby přínosem. A to, že její provedení v Ostravě je teprve druhým provedením vůbec (premiéra se konala 24. listopadu ve Vídni!) je pro Ostravu více než příznivým faktem.