Hvězda stříbrného plátna Hana Lelitová-Prymusová: Velmi ráda vzpomínám na Kunderu

Diváci si vás pamatují z mnoha slavných filmů ze zlaté éry československé kinematografie, v té době jste měla před sebou velkou budoucnost. Nakonec jste se ale rozhodla před osobní kariérou upřednostnit rodinu a zůstala jste po celý svůj život věrná Ostravě. Jak to je u vašich mladých svěřenců? 

Řada mých žáků se už rozutekla po republice. Věnují se zpěvu, herectví, opeře, dramaturgii. Připravuji další, ale nevím, jak to dopadne… Naštěstí jsem trojnásobná babička, a to mi hodně dodává energii. O to více mě potěší, když mladší kolegy mohu zasvětit do hereckého řemesla. Zrovna nedávno jsme probírali divadelní múzy. Všichni znají Thálii, ale ta je jenom za komedii, ovšem je tady také Melpomené, která je ztvárněna na každém velkém divadle, kde je opřena o hůl. Představuje symbol tragédie, což je pro mě také trochu bolestivé. Říká se, že čím více bolesti herečka v životě pozná, tím více má pak zkušeností a může to pak i více prodat.

Platí to i pro Vás?

Myslím si, že ano. Ale největší radost mi dělá čtyřletá vnučka, je to komediální typ. Za ta léta, co učím, tak to poznám. Vnuk je naopak technický typ, všechno zkoumá.

Je dnes velký zájem o herecké kurzy?

Mám osm žáků, ale přála bych si, aby se přihlásil někdo další, vždycky jsem měla v kurzu převahu chlapců, dobře se s nimi pracovalo. Dnes je však situace i taková, že někteří z rodičů za mnou přijdou s tím, že za dva měsíce zkoušky a říkají: Připravte k nim mou dceru. Ale tak rychle to nejde. Herecké základy nejsou krátkodobou záležitostí.

Jaké byly vaše profesionální začátky?

Mé první angažmá bylo v Divadle Petra Bezruče, v Mladé gardě jsem hrála Uljanu, mezitím jsem byla Miss Vítkovice, ale to nemělo s konkursem na filmy nic společného. Když jsem navštěvovala základní školu, tak jsem pravidelně každou sobotu chodila do Vesmíru, kde bylo Kino náročného diváka, tam jsme poprvé viděla Byt, úžasný film. To mě tak nadchlo, že jsem se chtěla stát herečkou a už jsem tuto dráhu nechtěla opustit. Pravidelně jsme chodila do divadla, bez toho to nešlo, zvláště když mladý člověk nemá vlastní zkušenosti.

Ve svém životě jste měla velké štěstí na osobnosti, se kterými jste spolupracovala, ať to byl Miloš Kopecký, Pavel Landovský, Milan Kundera, Juraj Herz, Juraj Jakubisko a další…

Víte, že mě až mrazilo? Předevčírem, než jste mi volal, tak se mi ozvala snacha s tím, ať si pustím televizi. Co tam jde? Truchlivý bůh. Pustila jsem si televizi a byla tam Jiřina Jirásková, nežije, Kopecký, nežije, Landovský, nedávno umřel, je to hrozný pocit.

A na koho nejraději vzpomínáte?

Na Milana Kunderu, byla jsem totiž přesně ten typ, který si pro svůj film vybral. Zvláštní člověk. Můj následující film Sladké hry minulého léta mi umožnil poznat Juraje Herze a začala plodná spolupráce se slovenskými tvůrci. Byla jsem pro ně sexy symbol. Pak, když už jsem měla děti, jsem začala držet dietu, abych získala zpět štíhlou linii. Na Slovensku se ale tehdy polekali a říkali: Vy musíte přibrat, byla jsem prostě jejich plnoštíhlý typ.

Hana Lelitová s Milošem Kopeckým ve filmu Já, truchlivý Bůh.

Postava naivní hrdinky Janičky z filmu Já, truchlivý Bůh, nad kterou bděl samotný velký Kundera, vám byla v něčem blízká?

Velká naivka. Ovšem v té době mi byla blízká, protože jsme se poprvé dostala do velké společnosti a dokonce se mi tehdy stalo faux pas. Do restaurace Sputnik, kam se vždy chodilo na saláty, jsem okamžiku, kdy byla pauza v natáčení, vyrazila v blonďaté paruce. Pak mi volal Milda a říkal, to už ale nikdy v životě nedělej. Sledovala nás spousta lidí a vydat se mezi ně, to byl svým způsobem společenský prohřešek.

Kdo vám volal? Milda?

Ano, Miloš Kopecký. Jednou mě pozval na jahodové knedlíky a od té doby jsme byli dobrými přáteli. Ale během natáčení to moc nešlo, žádné vysedávání, pěkně vyspaná a začínáme hned ráno…

Jak vnímáte Ostravu svého mládí a co na ni říkáte nyní?

Drsná krása. Když se na to zpětně dívám, tak teprve teď je to tady pěkné, dříve bylo město plné horníků, kteří sem přijížděli z různých částí naší republiky. Ale to už je pryč a v Ostravě se mi teď opravdu líbí. Žiji pro rodinu, dětem bych se rozdala a stále velmi ráda hraji divadlo.