Jak Miloš Zeman navštívil Les, vypil kontušovku a vstoupil do časopisu Posed
25.11.2014 05:00 Ivan Mottýl Obraz & Slovo Recenze
„Miloš je vlastně dobrej chlap, jen mi přijde trochu nešťastnej a nešťastníkům já od malička rozumím,“ píše majitel ostravského absintového klubu Les a herec Přemysl Bureš v prvním čísle nového a vesměs literního časopisu Posed. Bureš totiž do Lesa pozval prezidenta Zemana a ten pozvání na kontušovku vděčně přijal.
Titulní strana nového časopisu Posed (výřez)
„V pondělí, krátce po poledni prohledala prezidentská ochranka Les a pak jsem, na plánované cestě Miloše Zemana Moravskoslezským krajem, konečně mohl přijmout prezidenta v Soukromém absintovém klubu,“ píše Přemysl Bureš ve své reportáži v novém měsíčníku Posed, jenž byl před několika dny slavnostně uveden na svět.
„Samozřejmě jsem ho chtěl pohostit absintem, ale odmítl, že by radši becherovčičku. Zdvořile jsem mu vysvětlil, že nevedu, a tak jsem mu nabídl kontušovku a popelníček. Zachutnala. A pak to přišlo – uvolněná nálada,“ pokračuje Bureš.
Nový časopis Posed nese podtitul Magazín lesní moudrosti a jeho spoluzakladatel Přemysl Bureš chtěl list koncipovat především jako plátek vesele mystifikační, v němž bude zlehka navázáno na odkaz dadaismu, patafyziky i absurdního humoru všeho druhu a tajnými duchovními kmotry budou géniové typu Tristan Tzara, Raymond Queneau či Jaroslav Hašek. Prostě to měla být střelba na všechny strany. Padni komu padni.
Pod novým ostravským měsíčníkem Posed jsou ale vedle Bureše podepsáni i literáti Petr Hruška, Pavel Hruška, Roman Polách či Jakub Chrobák. Střelci, kteří jen tak nepálí pánubohu do oken. Lovci číhající s nabitými kulovnicemi, až v mlází zabeká srna, ale nakonec z flinty nevystřelí. Natěšení nimrodi, kteří v kukani posedu čekají celé dny na jelení zamrmlání, ale pak jen ohromeně obdivují růže, bidle, puky a perle jeleního paroží. Jinými slovy autoři, kteří chtějí, aby hlasy z Posedu podávaly o ostravském Lese i zprávy závažné. „Posed je nejen namyšlené místo střelců, ale také chrám, úkryt; k pozorování i odpočinku,“ říká v úvodníku k prvnímu číslu básník Jakub Chrobák.
Prolínání obou popisovaných přístupů Posedu svědčí. Zatímco Přemysl Bureš vítá Miloše Zemana, básník Petr Čichoň dumá o prázdných místech v krajinách obrazů Michaely Kumhaly, která zrovna v Lese vystavuje. A dojde i na poezii, nenaplněnou lásku a lesní tragédie. „Zasněžené Slezsko snad nedočká se března / V zasněženém Slezsku milenci se báli,“ veršuje Petr Čichoň. „Poledne v igelitovém/ pytli od umrlce. Silueta/ mlhy na horách,“ dodává básník Pavel Rajchmann.
V absintovém klubu Les ve Střelniční ulici tedy vzniklo už třetí ostravské periodikum po roce 2000, které se věnuje hlavně slovu a obrazu. Po kulturní revue Protimluv (vznikla v opavské hospodě U Mnicha), kterou od roku 2002 vydává Jiří Macháček, se v roce 2013 zrodil bulletin Krásná Ostrava Ilony Rozehnalové (zrozený v Divadelním klubu) a jako třetí v pořadí se nyní ze stejného podloží vyklubal Posed. Za všemi jmenovanými časopisy lze totiž najít obdobné kmotry, kteří prostě chtějí být u toho, když se v Ostravě tiskne nějaký smysluplný, navíc převážně literární list.
V redakčním kruhu Protimluvu, Krásné Ostravy a nyní i Posedu se třeba v jisté době mihla jména bratří Hrušků nebo bohemistky Moniky Horsákové. Ne, tohle není zpráva o jejich fluktuaci, ale o udržování podstatných souvislosti a předávání jakési genetické informace v jednom ostravském kmenu, který tvoří společnou stopu.
Časopisy jako Protimluv či Posed téměř nikdo nepotřebuje, přece tu ale jsou a zmiňovaná stopa je někde zaznamenána, všehomír totiž oceňuje každé i zdánlivě zbytečné pinožení. „Paseka je divné místo v lese – jakoby tam nepatřilo, ale musí být – urvaný, vybojovaný prostor; tráva, světlo, nepřevyšují strom, a přece les zdůrazňují,“ píše v novém Posedu poeta Jakub Chrobák o literárních Pasekách, které se jednou za měsíc konají právě v klubu Les. A totéž platí i o Posedu, i to je vybojovaný prostor, který prostě musí být.
A jak vlastně dopadlo setkání Přemysla Bureše s Milošem Zemanem? „Ještě mi naposled věnoval bodrý pohled s pootočením své velké prezidentské hlavy. Ten pohled byl tak zvláštní, jímavý, a já si vzpomněl na svého žoviálního a hodného strýce z dětství, pro kterého přijela bezpečnost. Běžel jsem za ním k brance našeho dvora na vsi. Tehdy se pootočil úplně stejně a měl i stejně jasné oči, co mívají blázni a divní lidé. To byla chvíle, kdy jsem viděl hodného strejdu naposledy – pak se po něm slehla zem.“
Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.