Básník David Bátor: Ostrava má kolorit jak sviňa

Moc se mi líbí třeba vaše ostravská báseň Jirská osada s veršem: „Silnice plná nervózních aut/ Ve vzduchu vůně — Alkohol Benzín a Krev.“ Za jakých okolnost vznikla tahle báseň?

Cestou na konzervatoř. Sedím v autobuse a najednou vidím třepotání prádla na rezavějícím balkónu. To mě zaujalo. Vylezl jsem tedy z autobusu a odskočil si pro cigarety. No a pak mi v ústrety vyrazily ty nervózně ječící auta, nějaký chlap prošel kolem mě a táhl z něj chlast, a do toho všeho odněkud z ulice vběhl krvácející cikán. Prostě kolorit jak sviňa! Realita. Toto lze zažít jen v Ostravě.

Kdo neví, tak prozradíme, že místopisně se tato báseň vztahuje k okolí takzvané „myší díry“ v Přívoze, na zlomech ulic Jirská, Bohumínská a Cihelní. Co vlastně máte společného s Ostravou?

V Ostravě mám rodinu, v tomto zvláštním a osobitém městě bydlí mé čtyři tety z matčiny strany, dále spousta bratranců a sestřenic. A to je velmi silné pouto. Jedna z tetiček, Božena Klímová, je básnířkou a prozaičkou. Její rady pro mě byly vždy nesmírně cenné a vlastně mi pomohla vstoupit do literatury. Pomáhala mi i s výběrem básní do mé první sbírky Kukly slov, která v roce 2004 naštěstí vyšla v nakladatelství Tilia v Šenově u Ostravy.

Proč naštěstí?

Tenkrát jsem také jednal s Martinem Stöhrem z nakladatelství Host a strašně se to protahovalo. A najednou mi došlo, že by to pro mě nebylo dobré, že přece jen patřím tady do Slezska, že mě v tom Brně vlastně nikdo ani nezná, že sbírka by tedy logicky měla vyjít zde. A tak se i stalo a byl to dobrý tah. Dalším pojítkem k Ostravě je Lidová konzervatoř v Přívoze. Vystudoval jsem tam obor technika mluveného projevu a další rok jsem tam chodil na herectví, které jsem z finančních i osobních důvodů nakonec nedokončil, neb mi došlo, že ze mě nikdy nemůže být milovník, že se svým ksichtem bych mohl tak hrát jen nějaké parchanty nebo příšery z hororů (smích).

Řečeno s nadsázkou, čím může město přiotrávené benzo(a)pyrenem z koksoven a karcinogenním prachem zaujmout Slezana žijícího na úpatí Nízkého Jeseníku?

Ostrava mě vždy zajímala svým prostorem a architekturou, mám na mysli zejména Přívoz, Mariánské Hory, Zábřeh a Porubu, ale i lidskými osudy. Prostě v Ostravě člověk někdy spatří nebo dokonce zažije opravdu drsné věci.

V posledním čís1e význačné pražské literární Revolver revue vyšly verše z vaší nové sbírky Zbuj, která má zatím jen elektronickou podobu e-knihy. Jak tyto básně vznikaly?

Teprve nyní se psaním vyrovnávám se svou minulostí, a tohle je jakési definitivní uzavření mých někdejších životních anabází na Hlučínsku, třeba v Kobeřicích, Strahovicích, Štěpánkovicích, Rohově i jinde. O tom je sbírka Zbuj.

V brněnském časopise Weles mají zas vyjít verše z vaší rukopisné sbírky Pivlín z roku 1991, to je poezie drsná až na dřeň. Proč nevyšla knižně?

Sbírku Pivlín jsem tehdy nemohl vydat, protože její útržky existovaly několik let jen v mé hlavě a v nějakých sešitech. A tehdy jsem ani nikde nepublikoval, nikdo mě neznal, prostě jsem hned po škole odjel makat po podhůří Jeseníků a zažil tam neuvěřitelně drsné i krásné věci. A o těch je sbírka Pivlín, kterou jsem k vydání připravil až letos.

V Pivlínu jsem našel i básně na ostravskou notu, dovolím si jednu citovat:

DAVID BÁTOR: PIČUS
On píše básně Taky čte
Je to Pičus Řikal jsem ti
Fotbal ho nezajímá
Kunda taky ne
Co s takovým pičusem?
Zastřelit! Zahrabat pod zem!!

Tohle jsou výborné postřehy, básník se na Ostravsku opravdu často cítí jen jako úplně zbytečný p…s.

No, dnes to vidím jinak. Hodně jsem se od té doby změnil a poučil a psaní i čtení mi dnes dělá radost. Ale tehdy v tom roce 1991 to tak skutečně bylo. Opravdu jsem musel mezi těmi různými dělníky vypadat jako takový zvláštní p…s, který jen cosi čte, anebo něco píše do sešitu a pořád žvaní jen o umění. No a ta báseň je o postřezích a reakcích mých tehdejších kolegů dělníků na moji osobu.

Odteď se budu básní Pičus vypomáhat v dalších otázkách. Báseň začíná slovy: „On píše básně.“ Píšete teď vůbec poezii?

Ano. Píšu především o místech a lidech ve svém okolí. Taková přírodní a duchovní lyrika. Píšu teď, i kvůli své nemoci, prakticky denně. Je to takový můj boj s bolestmi, neb zásadně odmítám jen ležet, skučet a stěžovat si na trpký osud. Dokonce jsem se vrhnul i na slezské nářečí. A právě dopisuji svůj VII. básnický deník, což jsou vlastně jakési duchovní záznamy mé mysli. Výjimku tvoří pouze nedávno dokončená autobiografická novela Školní škamna z dob komunismu.

V Pičusovi dále čtu: „Taky čte.“ Co čtete? Zkuste se, prosím, zaměřit na tvorbu vznikající na širším Ostravsku.

Z poezie určitě dílo Petra Bezruče, Bohumila Pavloka, Jaromíra Šavrdy, Víta Slívy, Petra Hrušky, Petra Motýla, Michala Čapka,  Karla Jana Čapka, Jaroslava Žily, Boženy Klímové, Jakuba Chrobáka, Lukáše Bárty i dalších básníků. Z literární vědy je to dílo Drahomíra Šajtara, Mojmíra Trávníčka nebo Zdeňka Smolky. Z prozaiků nemohu vynechat Jana Balabána, to je klasik. Ten prézens je zde nutný, protože jeho život trvá dál v díle. A Honza je tu stále s námi! Amen. A z mladších autorů je to na prvním místě jednoznačně Roman Polách a teprve po něm přichází na řadu ti ostatní: Ondřej Hložek, Alžběta Luňáčková, Jan Delong a další.

„Je to Pičus.“ Nedávno jste dokončil už zmíněný rukopis Školní škamna, autobiografickou novelu inspirovanou zážitky z venkovských základních škol, do kterých jste chodil. Skoro každý komunistický učitel v tom díle působí právě jako neskutečný p…s, byla úroveň kantorů za normalizace skutečně tak ubohá?

Přímo strašná. Dnes se tomu samozřejmě směji, ale tehdy to taková sranda nebyla. Učební osnova nestála za nic. Na základní škole ve Slavkově u Opavy vládla buzerace, fackování, zesměšňování náboženství a tak dále. Prostě jsem si připadal jako na indexu. Děs a hrůza. A tak jsem začal psát básně. Chtěl jsem tomu svým způsobem uniknout, svému osudu jsem ale stejně neunikl. Na další studium totiž nemohlo být ani pomyšlení. Špatné známky. Špatný kádrový posudek. Chtělo se mi žít, tak jsem skončil na učilišti. A po třech letech jsem se vrhl do života. Alkohol, cigarety, tvrdá práce, ale hlavně žádné školní lavice, které mě tehdy tak tísnily. Prostě jen taková další omezená forma svobody.

„Říkal jsem ti.“ Prosím, řekněte čtenářům deníku Ostravan.cz alespoň jeden z těch tísnivých školních příběhů z časů pozdní normalizace.

Pokusím se. Třídní učitelka jednou udělala ve třídě průzkum. Měli se přihlásit ti žáci, kteří mají nějaké příbuzné na západ od naší hranice. Přihlásili se tři žáci. René Fajmon: teta ve Švédsku. Petr Ulrich: strýc v NSR. Pavel Lesák: teta v USA. Učitelka si je zapsala do takové zvláštní knihy. Potom bylo ticho. A třídní učitelka vzápětí prohlásila, že tito žáci nepůjdou na prohlídku kasáren do Opavy, aby neprozradili nepříteli polohu našich kasáren a počet zbraní. Já jsem tehdy žádné příbuzné na Západě neměl. Ale stejně jsem nakonec na prohlídku těch pitomých kasáren nešel, protože jsem byl označen jako podvratný živel. Suma sumárum, opravdová šaškárna.

„Fotbal ho nezajímá.“ Může se básník zajímat o fotbal? Přiznám se, že mně to vždycky přijde trochu podivné, když třeba slyším, jak si o fotbale vášnivě vyprávějí třeba ostravští básníci Petr Hruška, Jakub Chrobák a Jaroslav Žila.

Já nevím, já jsem se o fotbal nikdy nezajímal. Vždy jsem spíše četl anebo psal, což tehdy dost vadilo i těm dělníkům, s kterými jsem dělal. Oni se totiž o ničem jiném nebavili, fotbal byl hlavním tématem dne a to mě strašně štvalo… Prostě nikde v širém okolí žádná spřízněná duše, která by hořela pro poezii a výtvarné umění.

„Kunda taky ne.“ Teď se mohu zeptat na jediné, jak jste hodnotil prezidentův projev v oněch smutně proslulých Hovorech z Lán?

Nijak, já totiž od jisté doby politiku nesleduji. Připadá mi to jako zbytečná ztráta času. A kdo se dnes hrne do politiky? Jen morálně pokřivení jedinci s nějakou vazbou na StB, KGB a různé mafie. Stačí se podívat do Ruska, škoda slov.

„Co s takovým pičusem?“ Vraťme se tedy raději k literatuře. Co vás nejvíce rozčiluje v takzvaném současném literárním provozu? Tím myslím provoz nakladatelský, editorský, autorská čtení, časopisy, granty atd.

Já ani nevím, nad čím bych se měl rozčilovat. V Opavě jsem naposledy vystupoval loni v listopadu a v té době také začaly mé bolesti zad, z čehož se vyklubala Bechtěrevova nemoc. Takže jsem se musel od základu změnit a zaměřit se pouze na svůj vlastní život a veškeré své aktivity a plány raději zrušit. Jsem teď klidnější, jsem i spokojenější. Básně mi vycházejí v časopisech, třeba ve Tvaru, v Revolver Revue, ve Welesu a o vydání svých dalších rukopisů jsem se konečně přestal starat. Jestli to má vyjít, tak to nakonec vyjde i bez mé horlivosti. Rukopisy dvou mých sbírek a autobiografické novely leží dnes v několika nakladatelstvích, rád si počkám na jejich vydání.

„Zastřelit!“ Jak už řečeno, trpíte Bechtěrevovou nemocí a občas posíláte kolegům básníkům dosti pochmurné sms zprávy, takže někdy mají strach o váš život. Citliví básníci si na život navíc sahají docela často, na Ostravsku a Opavsku to tak v devadesátých letech udělal třeba Martin Frič a básníci Michal Čapek a Karel Jan Čapek. Tohle mám prostě potřebu podotknout, na život si rozhodně nesahejte, ještě napíšete skvělé věci…

To bylo kdysi. Dnes to zase vidím jinak. Ta nemoc mě změnila a dnes si opravdu vážím každého dne a snažím se ho maximálně využít. Studuji, čtu, píšu, kreslím, věnuji se synovci Lukáškovi, synovi mého bratra Milana, společně kreslíme, malujeme vodovými barvami…

„Zahrabat pod zem!!“ Smrt je samozřejmě věc nevyhnutelná. „Něco se děje! / Pohyby uvnitř tlačí smrt,“ píšete v jedné básni. Básník Vít Slíva, váš přítel a slezský spolurodák, ve své tvorbě přemítá o smrti takřka permanentně. Je podle vás důležité o smrti psát?

Určitě. Jak jinak zvládnout ten smutek při odchodu někoho blízkého. To jsou někdy takové těžké okamžiky v životě, že člověk sedne a napíše taková věčná díla jako přítel Vít Slíva, myslím tím především jeho sbírky Tanec v pochované base a Souvrať. Já jsem zatím příliš mladý na psaní o smrti, jen sem tam něco probleskne v mých básních. To jsou jen takové záchvěvy, bylo by ode mě určitě troufalé o ní napsat básnickou sbírku. Přesto o smrti často přemýšlím a v současné době i díky studiu duchovních nauk docházím k jednoznačnému závěru: Smrtí život nekončí, ale teprve začíná.

*

David Bátor (1974) vydal první sbírku Kukly slov v roce 2004, přičemž jeho debut byl hned nominován na Cenu Jiřího Ortena.  Jeho zatím poslední knižní svazek básní nese název Kreslostroj. S bratrem Milanem (dnes hudebním recenzentem deníku Ostravan.cz) vydával v Opavě literární časopis Nové břehy. Inicioval i vydání několika básnických almanachů, například k šedesátinám Víta Slívy (Láska nic nezapomíná) a podnítil i vydání sborníku k padesátinám Petra Hrušky, který posléze realizovalo ostravské nakladatelství Protimluv.