Ostravský Paganini Jiří Vodička na svém albu ohromí ďábelskou virtuozitou

Jiří Vodička je bezesporu jedním z nejlepších houslistů současnosti. Už ve čtrnácti (!) letech byl přijat na vysokou školu (IPUS – dnes Fakulta umění Ostravské univerzity) k profesoru Zdeňku Golovi. Vodička má na svém kontě vítězství z mnoha houslových soutěží v Česku i zahraničí, jako sólista vystupoval s nejlepšími českými orchestry a předními dirigenty. Od roku 2009 působí jako pedagog na Pražské konzervatoři. Své interpretační zkušenosti tříbí od roku 2012 také v legendárním Smetanově triu po boku Jana Páleníčka (violoncello) a Jitky Čechové (klavír), s nimiž vydal již dvě zdařilá CD. Nyní je zde s první sólovou nahrávkou.

Obal alba vyplňuje fotografie mladého umělce s ostravskou radnicí v pozadí – sympatické přiznání ke kořenům.

Vodičkův houslový debut je, jak už bylo zmíněno, hudební procházkou napříč staletími. Nahrávka začíná u patrně nejznámějšího hráče a skladatele houslí Niccoly Paganiniho. Skladbu Nel cor piú non mi sento op. 38 složil geniální Ital ve formě sedmi variací s introdukcí na árii z opery La molinara od Giovanni Paisiella. Hned v introdukci, jejíž hudba je naplněna romanticky vzrušenými akordickými spoji, virtuózními pasážemi a krkolomnými pizzicaty hranými jen levou rukou, se Vodička představuje jako interpret, jenž zdaleka nesází jen na virtuózní techniku, ačkoliv jí evidentně bohatě disponuje. Nel cor piú non mi sento je sympatická především technickou precizitou, dobře volenými tempy, adekvátními rubaty a citlivou dynamikou.

V podobném duchu pokračuje Vodičkův počin bez jakéhokoli kvalitativního propadu – přes Kreislerovo Recitativo und scherzo-caprice, nesmírně obtížného a dramaticky mohutně vystavěného Krále duchů Franze Schuberta v houslové adaptaci Heinricha Wilhelma Ernsta (podle některých houslistů jedna z nejobtížnějších skladeb pro housle vůbec) až k posledním trackům alba, které jsou návratem k barokní hudbě.

Nádherně Vodička pojal také Ysaÿeho houslovou sonátu č. 3 Ballade. Od samotného úvodu, jímž je znepokojivý zvětšený kvintakord, jeho housle pláčou, děsí a rozechvívají do morku kostí. Vnitřní tragičnost melodicky temné a záhadné Ballady umocňuje Vodička velkolepou dynamikou a přiměřenými rubaty, které jsou vždy ve prospěch celkové výstavby díla).

V případě ústředního Paganiniho díla 24 Capriccií pro sólové housle se Vodička představuje jako technicky dokonale vybavený interpret s puncem originality navíc. Páté capriccio dává bez mrknutí brvy s bezvadnou intonací a ještě si dovoluje skryté dynamické a rytmické finesy. Capriccio č. 24 hraje s naprosto perfektní nadsázkou, která mu umožňuje pracovat více s barvou svého nástroje, rubaty a dynamikou, než aby spoléhal jen na překotná tempa. Proto si hned v počátku čtyřiadvacítky pohrává s prodlevami, hraje úvodní téma poněkud rozvolněně, aby vzápětí šokoval neskutečně rychle hranou první variací.

Pozoruhodné je rovněž Vodičkovo nastudování skladby soudobého autora Romana Haase, jehož půvabné a skvěle stylizované Variace na Paganiniho Capriccio č. 24 jsou předposlední skladbou nahrávky. Je zřejmé, že Vodička je ideální interpret soudobé hudby a humor skrytý mezi notami si dokáže užít a pochopit jej.

Závěr sympatického debutu tvoří šestivětá Partita č. 3 E – dur BWV 1006 pro sólové housle. Její autor Johann Sebastian Bach, jehož skladatelský přínos lidstvo objevilo až v období romantismu, je v dnešní době pro mnohé hudební znalce i fanoušky největším géniem hudby vůbec. A umělci jakéhokoli nástroje, pro který Bach psal, dobře vědí, jak nesmírně obtížná je interpretace jeho skladeb. Zaposloucháme-li se dobře do Vodičkovy hry, uslyšíme Bacha neuvěřitelně životného, stylového a působivého. Nezlomná technická jistota mladého umělce dává Bachovu přívalu hudebních myšlenek pevný tvar přesně vykroužený podrobnou dynamikou, překrásným tónem a oduševněle vedenými frázemi.

Vodičkův počin nelze hodnotit jinak, než jako mimořádně zdařilý. Výběr skladeb zajišťuje vysokou posluchačskou atraktivitu, nápaditost jejich řazení naopak velmi malé riziko brzkého oposlouchání. Vodička s jistotou a příjemným nadhledem exceluje v nejnáročnějších houslových skladbách, dokáže se však včas ukáznit a věnovat veškerou energii vystižení výrazu lyrických partií pomalých skladeb, hledá a nachází barevné nuance svého nástroje a dokáže skutečně prožitými a pochopenými tóny houslí očarovat.

Vodičkův sólový debut je svou vitalitou, precizností a svrchovanou hudebností schopen přepsat meze houslové hry. Může se směle zařadit k nahrávkám nejvýznamnějších současných houslistů.