Premiéra dokumentu Česká pivní válka potěšila znalce zlatavého moku

Nejzajímavější byla hned úvodní projekce pro seniory, která měla začít v 15 hodin. Seniory ponejvíce zastoupili štamgasti z klubu Hobit, protože majitel Pivovarského domu Jiří Štverka sponzorsky podpořil projekci České pivní války zmíněným pivem. Situace byla lehce groteskní, protože publikum si muselo asi čtvrt hodiny neplánovaně počkat na výměnu poškozené součástky k čepování. Nakonec se dav několika desítek diváků rozdělil na hloučky postávající před kinosálem a skupinu nedočkavců, kteří už netrpělivě vysedávali uvnitř.

Mezi postávajícími byl i nejdůležitější protagonista snímku – „pivní obrozenec“ Martin Jarošek, proslulý Ostravan, který o své vášni ke chmelovému moku píše knihy nebo skládá divadelní ódy. „Já jsem s filmem spokojen. Některé scény z něj sice vypadly a u některých dalších jsem nečekal, že je tam dají. Co se týká natáčení, tak kromě toho, že jsme natáčeli v Praze a v Ostravě, tak nejzajímavější bylo třeba natáčení v Plzni přímo ve sklepě pivovaru s panem sládkem a potom v Jižní Africe,“ povídáme si s Martinem ještě před začátkem projekce.

Film je zahájen jeho věcným úvodem s věčně stoickým výrazem v tváři, který se nezmění ani ve více než hodinovém dokumentu. Pivo teče proudem v předsálí i na plátnu. Dokument sám o sobě vyznívá lehce bizarně, protože jeho hrdinové jsou, pro řadového konzumenta, slušně řečeno podivní. Nadšenci, kteří jako kdyby přišli skutečně z 19 století, a jak přiznávají sami tvůrci, pivo jim je svým způsobem i tak trochu na škodu.

„Minipivovary u nás rostou jako houby po dešti, pivo se vaří v garážích v prádelních hrncích a postavy, které ve filmu sledujeme, každá po svém bojuje za svůj malý pivní poklad. Paradoxem je, že právě ona bojeschopnost je pivem oslabena nejvíce, takže se z bitvy leckdy nakonec stává fraška,“ prozradil už dopředu v jednom z rozhovorů režisér Jan Látal.

Diváci v Artu se ale při všech třech projekcích dobře baví. Vtipně vyznívající dialogy a prostřihy třeba mezi Martinem Jaroškem a plzeňským sládkem vyznívají velice ironicky, což příznivci z okolí ostravského Pivovarského domu nadšeně kvitují. Dokument je velice esejistický a subjektivní, všímá si spíše kuriózního postavení tří bojovníků s větrnými mlýny než jejich soupeřů, takže potřebný kontext je třeba načerpat jinde, například v nedaleké restauraci nebo při cestě kolem lemované smaltovými vanami, které si zálibně prohlížejí honosně oblečeni diváci a vyšňořené divačky, kteří v tentýž čas přišli na koncert filharmonie, konaný o patro výše. Náhodně zbloudilí pivaři mezi nimi vypadají jako šediví potkani, ale baví se možná o dost lépe.

Kuriózní situace se z plátna šíří i do místní reality. Po dobrém pivu ze soukromého pivovaru se zaprášilo ještě dříve, než začalo finální promítání, takže někteří včetně hosta večera zavítali i do místní restaurace na nevalný Radegast. Pivo mělo být čepováno v ceně vstupenky na Českou pivní válku, takže nakonec organizátoři pohotově zachraňují situaci mokem rozlévaným z plastových lahví.

„Myslím si, že nápad natočit film o stavu českého piva měl přijít před deseti lety. Byl by totiž mnohem úrodnější, dnes už je naštěstí situace mnohem nadějnější, než tehdy. Před desíti, patnácti lety, hlavně když se Plzeň spojila s Radegastem, to vypadalo docela špatně. Minipivovary vznikaly, ale zanikaly. Nikde nebyl žádný výběr, na rozdíl od dnešních dnů. Ostrava je na tom sice pořád blbě, ale třeba v Brně a v Praze jsou na tom hodně dobře. U nás v Ostravě je jenom pár takových průkopníků, jak je třeba pan Čtverka a Pivovarský dům, zámek v Zábřehu a Garáž v Martinově. A pak hospody jako je například U Segala,“ glosuje situaci Martin Jarošek a dodává: „Nápad je to dobrý, ale takové nápady jsem měl už před dvaceti léty, kdy jsem natáčel dokument pro televizi a vždycky mě tam prostřihli s Bohumilem Hrabalem, i když jsme se nikdy nesetkali.“