Ředitel NDM o sesazení R. Jindry: Nelze sedět na dvou židlích

Pane řediteli Nekvasile, už několik týdnů není žádným tajemstvím, že jste se rozhodl uměleckému řediteli ostravské opery Robertu Jindrovi neprodloužit smlouvu. Proč k tomu vlastně došlo?

Robert Jindra dostal při svém nástupu do Ostravy smlouvu na pět let. Chtěl jsem s ním začít po skončení jeho třetí sezóny hovořit o dalších plánech přesahující tento horizont. Místo toho jsem byl nemile překvapen jeho rozhodnutím přibrat si k funkci hudebního ředitele ostravské opery i funkci hudebního ředitele opery pražského Národního divadla, tam přesunout svůj plný pracovní úvazek a Ostravu odsunout na místo druhé. Řekl mi koncem června, že se tak stane od 1. srpna.  Nepovažoval jsem to za dobré rozhodnutí, ani pro naše divadlo, ani pro něj osobně, a jsem přesvědčen (a celá situace minulé sezóny mne v tom ještě utvrdila), že pokud má člověk tu možnost, má svou práci na jednom místě naplno dodělat podle původní dohody a pak, pokud chce, jít dál, s dostatečným předstihem to říci, a svou práci v klidu předat. Dát čas, aby se druhá strana mohla v klidu připravit a svobodně rozhodnout. Připadá mi to dospělé a profesionální. Navíc jsem přesvědčen, že není možné být šéfem ve dvou rozličných divadlech. Nedá se to zvládnout ani fyzicky ani mentálně. Vím, o čem mluvím, operu Národního divadla v Praze jsem jako umělecký šéf vedl přes čtyři roky, před tím ve stejné pozici téměř stejnou dobu i Státní operu Praha. A to jsem měl v Národním divadle perfektně fungující správu opery. Uměleckým šéfem či hudebním ředitelem můžete být jenom v jednom divadle. Na tom trvám a zkušenost s Robertem Jindrou v minulé sezóně mi to jenom potvrdila. Něco jiného je občasné umělecké hostování uměleckých šéfů v jiných větších nebo renomovaných divadlech a souborech, to považuji za prospěšné a nikomu jsem v tom nebránil. Koneckonců Robert Jindra měl po celou dobu svého působení v Ostravě druhý úvazek jako dirigent opery pražského Národního divadla. Souběh dvou šéfovských funkcí se ukázal jako nedobrý pro obě strany a bylo mně zcela jasné, že takovýmto způsobem již za horizont naší pětileté dohody nechci pokračovat. Dal jsem Robertovi dost času, aby si ujasnil své priority, a v únoru jsem ho požádal o konečné stanovisko – jeho volba zněla v ten čas pražské Národní divadlo. Respektoval jsem to, s tím, že dokončíme započaté a já se začnu rozhlížet dál, což se stalo. Nedávný náhlý odchod Roberta Jindry z pražského Národního divadla mě překvapil, ale v opeře se opravdu nedá rozhodovat ze dne na den. Platí to obousměrně.

Projevil jste nespokojenost nad uměleckou úrovní loňské sezóny? Můžete uvést konkrétní neúspěchy uměleckého vedení opery?

Minulá sezóna v opeře Národního divadla moravskoslezského měla podle mě velmi dobrou úroveň, i když bez zásadního vrcholu. Víte, kdyby se věci řešily až poté, kdy je pozná divák a vrství se umělecké neúspěchy, bylo by pozdě. V profesionálním divadelním a hlavně operním světě se pohybuji přes 25 let, z toho přes polovinu ve vedoucích pozicích, buď jako umělecký šéf, nebo ředitel. Zažil jsem již řadu situací – vrcholů, pádů, stagnací výrazných úspěchů, celou řadu různých cest a kariér, rychlých cest nahoru, rychlých cest dolů. Vím, jak je náročné udržet se na vrcholu, kam se člověk dostane, že první výhra a úspěch není definitivní, že práce neskončila, ale teprve začala.  Musel jsem i ve svých předcházejících pozicích udělat celou řadu rozhodnutí a viděl jsem či přímo zažil jejich důsledky.  Ze všeho se snažím učit. Je mou povinností v tom, co dělám, s těmito zkušenostmi dále pracovat, zobecňovat je, poučit se z nich, provést analýzu stávajícího stavu a vidět o pár kroků (sezón) dál.  Souběh totožných vedoucích pozic u Roberta Jindry ve dvou velkých navíc přes 360 km vzdálených operních souborech prostě nebyl dále možný. Navíc i dramaturg opery NDM Daniel Jäger si k pozici dramaturga přibral na plná úvazek funkci vedoucího umělecké správy opery v ND v Praze. Nebyla to cesta pro budoucnost a rozvoj naší opery. Je mi to velmi líto, ale bylo to svobodné rozhodnutí obou pánů a já jsem byl před ně postaven jako před hotovou věc. Před operou Národního divadla moravskoslezského se otevírá v příští sezóně nová kapitola její historie. Věřím, že stejně úspěšná a intenzivní jako zejména první tři roky působení Roberta Jindry.

Pojďme se ohlédnout za pětiletou operní érou dirigenta a uměleckého šéfa Roberta Jindry. Které inscenace je podle Vás možno považovat za nejvíce vydařené?

Jsem přesvědčen, že operní inscenace, které vznikly od sezony 2010/2011 do dneška, měly velmi dobrou úroveň. A v zásadě každá, i když ne vše v ní dopadlo stoprocentně, měla svou cenu nejen pro Ostravu, ale mnohdy i v celostátním kontextu – zejména jako dramaturgické počiny, oživující český operní život. Jsem tomu velmi rád. Z těch pro mě nej, na kterých jsem se podílel jako režisér, je to na prvním místě Život prostopášníka Igora Stravinského (2012), dále Káťa Kabanová Leoše Janáčka (2012) a Cardillac Paula Hindemitha (2011) – řekl bych, že ve všech třech inscenacích došlo asi( Život prostopášníka hudebně nastudoval Jakub Klecker, Káťu Kabanovou a Cardillaca Robert Jindra)  k velmi šťastnému, vyrovnanému, vzájemně se inspirujícímu propojení všech složek hudebního nastudování  obsazení, scénografie, herectví a vše vedlo k výslednému naplnění režijního konceptu, tedy tomu, co dává vzniku dobrého hudebního divadla. A navíc měly i velmi dobrý celostátní ohlas, Cardillaca a Život prostopášníka jsme úspěšně představili i na zájezdech v Praze. Kdybych měl říci tři inscenace, na kterých jsem se jako režisér nepodílel, pak je to v prvé řadě Lohengrin Richarda Wagnera (2013) v inscenaci režiséra Rocca, zejména díky skvělému hudebnímu nastudování a inspirativnímu dirigentskému vedení každého představení pod taktovkou hudebního ředitele Roberta Jindry a výbornému obsazení, které se mu podařilo pro inscenaci získat. A velmi se podařily také dva operní debuty činoherních režisérů při nastudování ne tak často uváděných titulů. Hovořím o inscenaci Fedora Umberta Giordana v režii Petra Gábora a v hudebním nastudování Zbyňka Müllera a Anně Boleynové Gaetana Donizettiho v režii Ivana Krejčího a hudebním nastudování Olivera Dohnányiho. Tady se to také vše šťastně sešlo – zajímavé tituly, výborné inscenace a skvělé obsazení. A k těmto inscenacím rád řadím i poslední premiéru opery – Výlety páně Broučkovy v hudebním nastudování Roberta Jindry a režii tandemu SKUTR.  Jsem moc rád i za další akce, které jsme v součinnosti  připravili a které se na operní dění v Ostravě nabalily – dramaturgické úvody před každým představením, setkání s Robertem Jindrou u klavíru, spolupráce s Fiducií, Českým rozhlasem i Českou televizí.

Jak vidíte možnosti další spolupráci Roberta Jindry s NDM?

Obsazování dirigentů je plně v kompetenci hudebního ředitele, tak jako jim měl Robert Jindra, bude ji mít i jeho nástupce Jakub Klecker. A já si v tom ponechávám hlas poradní. Předpokládám, že zájem v budoucnu  bude, já tomu stát v cestě opravdu nebudu, takže záleží na Robertovi a dále jen na praktických a provozních  věcech.

Letošní sezóna nabízí operním divákům převahu repertoáru 20. století: čeká nás premiéra Ohnivého anděla Sergeje Prokofjeva a Filoktetés současného českého skladatele Jana Klusáka. Je možné vnímat to jako trend i do budoucna?

Je to pokračování dramaturgické linie nastoupené v sezóně 2010/2011, kdy každou sezónu, vedle děl romantického, veristického či belcantového repertoáru, přinášíme minimálně jedno dílo patřící ke klasice 20. století a minimálně jedno dílo české. Někdy se to potká (jako například předloni kdy 20. století a českou operu zároveň zastupovala Janáčkova Káťa Kabanová, v minulé sezóně, též díky tomu, že se jednalo o Rok české hudby, české opery reprezentovaly Čertova stěna Bedřicha Smetany a Mirandolina Bohuslava Martinů, která byla zároveň vhledem do hudby 20. století. Světová premiéra nové opery význačného českého skladatele Jana Klusáka je pátou operní premiérou této sezóny, a to je výjimečný projekt, který vzniká v koprodukci  Národního divadla moravskoslezského, pražského Národního divadla a Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Poprvé v historii spojili tyto význačné hudební instituce své síly a prostředky, abychom  co nejlépe  uvedli  na scénu právě dokončenou operu jednoho z nejvýraznějších skladatelů české hudby  druhé poloviny 20. století. Takovýto projekt celostátního významu (Filoktétes vedle Ostravy zazní i v Praze v Historické budově  Národního divadla v rámci programu Pražského jara) bezesporu  správně doplňuje základní dramaturgické směřování naší opery. I v příštích letech dramaturgie opery Národního divadla moravskoslezského bude  dále koncepční, originální a věřím, že pro diváka v mnohém objevná a hlavně přitažlivá a atraktivní.

Rozhovor s Robertem Jindrou čtěte zde.