Kouzlo kontrabasu. Nebo kouzlo basy? Martin Raška předvedl strhující sólo

Rané dílo S. A. Kusevického je psáno orchestrálně: symfonický aparát prakticky neopouští sólový part kontrabasu a je mu rovnocenným partnerem. Přesto je instrumentální ustrojení koncertu velmi náročné. Sólový part obsahuje obtížné dvojhmaty, melodie v rytmicky pestrých variantách skoro neopouští G strunu a zvukově tak evokuje violoncellový rejstřík.

Sám Kusevickij byl znamenitý basista: ještě než se vydal na dráhu dirigenta, působil jako sólista na tento nejhlubší smyčcový nástroj. Až posléze se úspěšně etabloval jako dirigent – proslavil se mnohaletým vedením Bostonského symfonického orchestru. Není bez zajímavosti, že hlavní město Massachusetts v dráze dirigentů slovanské národnosti s úspěchem pokračuje. Novým dirigentem Bostonského symfonického orchestru se v nedávné době stal litevský talent Andris Nelsons.

Ale vraťme se zpět do Ostravy k aktuálnímu provedení. Kusevickij kontrabasový koncert napsal v roce 1902. Ačkoliv do Ameriky přesídlil až ve dvacátých letech 20. století, je zcela patrné, že některá témata koncertu jsou inspirována durovou pentatonikou, která není nepodobná americkému období Antonína Dvořáka. Vzhledem k časové disproporci je však více pravděpodobné, že Kusevickij Dvořákovo dílo znal a nepřímo z něj čerpal. Kusevického koncert má hudebně nepopiratelnou brilanci, nostalgický šarm a Janáčkova filharmonie ji se sólistou Raškou podala skvělým způsobem.

Energie, která vyzařovala z Raškova příchodu na pódium, se nevytratila ani během hry. Bylo poučné sledovat jeho komunikaci s dirigentem i orchestrem. Co bylo nanejvýš sympatické? Raškova pokora při potlesku. Skromnost. Neokázalost. A rychle zmizet. Někam za hudbou, pravděpodobně. Přídavek jen dokázal Raškovu nezpochybnitelnou virtuozitu.

Symfonie č. 4 pro komorní orchestr českého skladatele Miloslava Kabeláče byla nečekaně druhou skladbou koncertu. V programu totiž figurovala jako skladba závěrečná. A přiznám se, že jsem sledoval provedení této kompozice velmi napjatě. Maďarský dirigent Madaras prokázal nastudováním této symfonie velkou erudici a nezaváhal. Janáčkova filharmonie Kabeláčovu čtvrtou symfonii zahrála znamenitě.

Docela mě překvapila slova Petra Ch. Kaliny, který je autorem hudebně popisné části programu. V souladu s Jaromírem Havlíkem a jeho dvacet pět let starou knihou Česká symfonie 1945-1980 uvádí, že Kabeláčova symfonie neobsahuje krom mimoevroské evokace prakticky žádnou melodii.

Vyjma kvintkvartového akordu v úvodu symfonie a několika významově méně důležitých intonací jsem nic mimoevropského v Kabeláčově partituře nenašel. Zato jsem si nemohl nevšimnout zcela zřetelné Kabeláčovy inspirace hudební fakturou Šostakovičových pomalých symfonických vět. Jasné je členění orchestru na témbrovou úlohu smyčců s pozvolna se rozvíjející melodikou v dřevech.

Druhá věta je nesena ihned od svých úvodních žesťových tónů (komických aluzích Brucknerových slavnostních témat) v zajímavé melodické lince. Stejně tak Lento i Allegro této symfonie přináší hudbu, která může být sice racionální, jak uvádějí příručky, ale jedná se o hudbu melodicky působivou: jednotlivé segmenty hudební řeči se rozhodně neomezují na nějaký konstruktivismus. Symfonie se nekoncentruje na melodii z jiných důvodů. Skladatel ji pouze staví do rovnoprávné role s barvou, metrikou a zejména – což je pro Kabeláče příznačné –  zásadní role společníka, nikoliv jediného nositele hudebního významu.

Večer byl zakončen hudbou, která nerozladí ucho ani toho nejméně náročného posluchače. Zazněla totiž suita ke hře W. Shakespeara Sen noci svatojánské. Její autor Felix Mendelssohn psal tuto hudbu poučen hříchy mládí (kolik symfonií a oper, které napsal do svých osmnácti, se neujalo?). Mendelssohn napsal pět symfonií a z toho dvě jsou součástí stálého repertoáru. Hudbu k Shakespearově hře začal komponovat už v 17 letech, kdy vznikla geniální předehra. Po 16 letech dokomponoval další části suity, která je zakončena slavným svatebním pochodem.

Jestli to je znát? Poučenost, kterou Mendelssohn přidal v dalších větách celku, není nijak těžkopádná a pořád má esprit jasnozřivého talentu, který musel odejít předčasně. Mendellsohn zemřel na nervové selhání v osmatřiceti letech.