Pozdvižení v Nové Karolině: Do chrámu konzumu vpadli slepci v maskách prezidentů

Je čtvrtek večer a suterénem nákupního centra Karolina prochází skupina středověkých poutníků. Na sobě černé hábity, v ruce dlouhé dřevěné hole. „Kam se poděla naše revoluce?“ zakřičí jeden z herců Bílého divadla, načež si sám odpoví: „Do nákupních košíků!“

Procesí poutníků před nákupním centrem Forum Nová Karolina. (Foto: Ivan Mottýl)

Překvapení zákazníci Karoliny netuší, co si o podivném procesí mají myslet. Z oparu mystiky se ale snadno přenesou do reality, když si všimnou, že dva z herců mají na tváři masky dvou proslulých politiků porevoluční éry, Václava Havla a Václava Klause. A herec v roli zneuznané máničky čili „fenomén underground“ si ve vestibulu Karoliny odvážně zakřičí: „Měli jsme underground, teď máme prd!“ A hned poté spustí písničku: „Kun.a sem, kun.a tam.“ Jo, jo, to se na scénu Karoliny právě dostal i třetí z prezidentů porevoluční éry.

MUŽ Z OCHRANKY (k herci s maskou Václava Klause): „Co vy to tady vlastně děláte?“

VÁCLAV KLAUS: „My děláme revoluci!“

MUŽ Z OCHRANKY: „Aha. A jakou to děláte revoluci?“

VÁCLAV KLAUS. „No, revoluci.“

HLAS Z PLÉNA: „Sametovou revoluci.“ (Klaus zatřese klíči.)

MUŽ Z OCHRANKY: „Jo, jo, revoluci. Jo, s klíči.“ (Odchází a dlouze něco hlásí nadřízeným).

Velmi mladý muž z ochranky zřejmě o něžné revoluci z roku 1989 nikdy nic neslyšel, dle jednoho z veřejných průzkumů je to však běžná věc. Podle tohoto průzkumu totiž asi třetina mladých lidí do pětadvaceti let nikdy neslyšela, že v roce 1989 padl komunistický režim.

Bílé divadlo se zase jednou postaralo o pozdvižení. (Foto: Ivan Mottýl)

Bílé divadlo se k výročí něžné revoluce z roku 1989 postavilo konfrontačně, nikoliv ale s nějakou negací za každou cenu. A principál souboru Jan Číhal již před samotnou performancí v rozhovoru pro Českou televizi naznačil, co mu na dnešním režimu vadí. Paradoxně právě i ta současná „absolutní svoboda“, neboť jeho divadlo po roce 1989 ztratilo jasného nepřítele, kterým byl totalitní režim. A nový podobný nepřítel se nachází jen těžko.

Číhalovo divadlo třeba proslulo slavným představením, v němž se skupina lyžařů producírovala úplně nahá. „Dneska si otevřete Divadelní noviny a vidíte, že nazí herci hrají všude,“ postesknul si Číhal. Jistě, být originální je ve svobodném světě o dost těžší než za totality. Konkurence ale rozhodně není nepřítelem demokracie.

Václav Klaus během performance Bílého divadla. (Foto: Ivan Mottýl)

Skupina středověkých poutníků jako vystřižených ze slavného plátna Pietra Brueghela Podobenství o slepcích ale do Nové Karoliny nepřišla jen s nějakým interním divadelním problémem. Divadelní Klaus se naparoval, že vede český lid „do bezpečí“, Havel brojil proti „chrámům konzumu“ a jedna stará mánička vykřikovala, že je všechno nanic. A přitom šlo zároveň i o toho Brueghela a jeho slavné plátno z roku 1568, které najednou ožilo mezi výkladními skříněmi značkových obchodů.

„Když slepý vede slepého, oba padnou v jámu,“ konstatuje se v Evangeliu podle Matouše. A Bílé divadlo využilo jak biblickou citaci, tak proslulý Brueghelův obraz. „Buď jsi ozvěna, nebo ďábel,“ křičeli po sobě poutníci před Karolinou a chvíli se i šermovali dřevěnými holemi. „Máme hole v ruce,“ parafrázovali v tu chvíli studentské heslo z Národní třídy z roku 1989. Tehdy totiž studenti čelící policejním obuškům skandovali: „Máme holé ruce!“

Oba prezidenti se stali terčem pozornosti. (Foto: Ivan Mottýl)

„A teď si všechno vymažte z kamer i z foťáků. V Karolině je zakázáno fotografovat i natáčet,“ žádal muž z ochranky, když Bílé divadlo vyvedl před obchodní centrum. Odpovědí mu byl smích, a dost mohutný. Mazat karty se určitě nikdo nechystal a mladík v rozpacích zmizel v „chrámu konzumu“. Kdyby se psal 13. listopad 1989, muži v uniformách by veškeré fotoaparáty a videorekordéry zabavili na místě a jejich majitele hnali před soud.

Václav Havel v Nové Karolině. (Foto: Ivan Mottýl)

Navzdory nahým hercům v každičkém oblastním divadle i nadnárodním řetězcům, v nichž zaměstnanci robotují stejně jako severokorejské údernice, Bílé divadlo přece výročí sametové revoluce upřímně ctí. Dočasně jsme sice zemí slepých voličů a slepých politiků, na mapě světa ale pořád tvoříme jednu z bytostně nejsvobodnějších enkláv.