Herečka Miroslava Georgievová chystá se studenty konzervatoře Striptýz

Ještě než začneme se Striptýzem, tak se chci zeptat na vaši roli v inscenaci Tetování, která byla nedávno k vidění na Kašparově ostravském týdnu. Je to syrové, ale působivé drama, kde jste partnerkou Janu Potměšilovi. Stejnou roli jste měla i v Komorní scéně Aréna. Jak k tomu došlo, že jste začala spolupracovat s Divadlem v Celetné?

Jakub Špalek inscenoval Tetování pohostinně v Komorní scéně Aréna, nehrálo se moc dlouho. Pak se rozhodl, že inscenaci převede do Celetné. S jiným obsazením, ale mne si ponechal. Nakonec je z toho výrazně jiná inscenace, protože z té ostravské mimo jiné ukradli kulisy.

Proč se kradou divadelní kulisy?

Netuším, na okraji Ostravy je sklad, a ten někdo vykradl. Vůbec to nechápu, byly na nich dětské malůvky.

Co pro vás znamenalo nastudovat znovu tutéž roli?

Bylo skvělé vstoupit dvakrát to téže řeky. Na druhou stranu to ale bylo jiné, s novými spoluhráči a Jan Potměšil dal Tetování do jiných souvislostí.

Ten byl ale hodně drsný… vozíčkář, co znásilňuje vlastní dceru, někomu z něj muselo být vážně až na blití.

Když mi to Jakub sdělil, tak jsem mu do sluchátka řekla něco ve smyslu „Ty vole!“. Řada lidí s tím má problémy, nepřijali možnost, že postava vozíčkáře může obtěžovat své děti. Je to pro ně nepravděpodobné, nemohou tomu věřit, ale mně to připadne zajímavé a drsnější, není možné mu odporovat, protože s ním máte zároveň soucit.

Striptýz, který teď režírujete, je vaše práce v rámci výuky na Janáčkově konzervatoři?

Už tři roky na konzervatoři učím jevištní mluvu a herectví, ale Striptýz zkoušíme v rámci volného času, protože nás to baví, nikoliv z nutnosti.  Práce s dětmi mi dodává energii. Na konzervatoři jsem začala vyučovat v době, kdy tam studovaly dnes už úspěšné herečky Pavla Gajdošíková nebo Zuzana Truplová. Jednou z mých prvních prací se studenty na konzervatoři byl milostný příběh tří dcer ze Šumaře na střeše jako muzikál. Mým cílem není dělat „nějaká“ představení se studenty. Pracujeme různě, třeba uděláme pásmo poezie, teď připravujeme Striptýz. Byla jsem překvapena, že studenti chtěli dělal pásmo z Bezruče, ani jsem nevěděla, že má tolik krásných textů, které si vybrali, zároveň jsme do toho zakomponovali Nohavicovo dílo.

A pak přišel Mroźek, proč?

V rámci své záliby pro absurdní drama jsem narazila na Mroźka, mělo to být naše rozloučení, taková chuťovka na konec ročníku. Jakub Labor a Stará Aréna nám ale nabídli, jestli bychom Striptýz nechtěli přenést na prkna Staré Arény.  Byla touha udělat něco navíc a dobrá vůle scházet se po večerech. Takže tato inscenace vznikla na základě toho, že nás to baví a máme chuť něco podobného dělat.

Můžete přiblížit děj této absurdní hry?

Dva muži se dostanou do neznámé místnosti, neví kým tam byli vrženi, někdo je zmlátí… zjišťují proč, čeho se dopustili, do toho se tam objevuje ruka a sděluje jim, co mají dělat, první jím vezme opasek, tkaničky, šle a kravatu…

O čem to tedy je?

O strachu v nás, o tom postavit se nějaké moci, jakým způsobem tato moc funguje na základě strachu. Jak je moc mocná. Evidentní kritika totalitního systému. Řekli jsme si hodně z historie, studenti se narodili už po pádu komunismu. V roce 1989 jsem byla v prvním angažmá, ale spoustu věcí slyšíte doma od rodičů. Vždycky to bude mít co říct, není to o konkrétné totalitě, ale obecně o lidských vlastnostech.

Takže ideální téma na 17. listopadu, kdy máte premiéru.

Vyšlo nám to. Psala jsem absolventskou práci na téma absurdní drama. Je mi velice blízké, ale ve škole se s těmito žánry moc nepotkáte, tam je dominantní Shakespeare. Podobně je na tom současná dramatika, na tu už místo není.

Jak je to s autorskými právy? Nezruinuje vás to?

Budeme hrát úplně zadarmo, vše co se vybere, půjde do Švýcarska na autorský honorář. Aréna má jenom padesát míst, takže si budeme muset přivydělat jinak. Máme povolena práva na sedm představení, kromě listopadového termínu je zatím domluven ještě prosincový.

Striptýz je hra pro čtyři herce, vystoupí v něm Marian Mazur v alternaci s Davidem Deptou, Jan Lefner, Václav Heiker a Robin Ferro, kdo Vám ještě pomáhá?

Producentem a technikem je Jakub Labor. Kateřina Kazická, která pracuje v Komorní scéně Aréně jako rekvizitářka a je manželkou Reného Šmotka, nám udělala plakát. Manžel Vladislav Georgiev mi pomáhá s hudbou… Vlastně se s tou inscenací vracím na místo činu do prostor, kde začínala Komorní scéna Aréna.