Z lesů mám nejradši březiny, říká malířka Michaela Kumhala vystavující v Lese

Když má někdo příjmení jako vy, asi je zvyklý, že se ho občas někdo zeptá, jak k němu přišel. Přiznám se, že ještě než jsem znal vaše dílo, zaujalo mě právě to exoticky znějící příjmení. Kde se tedy vzala v Ostravě Kumhala? Přijela z Indie?

Odkud moje příjmení pochází, nevím, a nebyl mi to zatím schopen nikdo vysvětlit. Moje babička sem do Ostravy přijela v roce 1952 jako pracovnice Bytostavu Brno budovat Ostravu.  První půlrok bydlela v hotelu Palace s výhledem na koksovnu Karolínu a celé noci fascinovaně hleděla na to, jak je možné, že tam hoří ohně a nezapálí továrnu.

Zjistil jsem, že v Česku má tohle příjmení jen 27 lidí, nejvíce v okrese Svitavy. Víte, proč zrovna tam?

Z této části Vysočiny pochází náš rod, pradědeček byl český bratr a podle babičky se na Vysočině schovávali od doby po Bílé Hoře a část rodiny tam zůstala dodnes.

Vy jste nejen malířka, pokud se nepletu, živí vás psychoterapeutická práce. Zajímá mě proto, zda jsou podle vás v malbě rozpoznatelné nějaké ženské a mužské principy?

Nějaké rozdíly tu určitě budou, ženská tvorba mi připadá taková intimnější a zaměřená na detail a „obyčejné“ věci všedního života. Ale nejsem s to posoudit, nakolik je to dáno historický kontextem ženského malířství nebo ženami samotnými. Navíc mám pocit, že s rostoucím zrovnoprávňováním všeho a všech se nějaké významné rozdíly vytrácejí i tady.

Potkali jsme se před několika lety v polské Bielsko-Białe, kde jste mě svými obrazy velmi zaujala. Tehdy pro vás byla dost důležitá figura i různé reálie, i když v jakémsi zamlžení. V klubu Les, kde nyní vystavujete, je to téměř čirá abstrakce (až na pár výjimek). Proč se ubíráte zrovna tímto směrem?

Nemyslím, že bych se plánovaně někam ubírala, samu mě nedávno překvapilo, kam zmizely všechny ty zástupy postav a „reálných krajin“. Mám pro to dvojí vysvětlení. Jsem teď uchvácená vůbec samotnou hmotou a strukturou barvy jako takové a tím, co je schopná jen tak mimoděčně na plátně vytvořit. Obrazy jsou tedy jakousi sérií experimentů bez zvláště pevně stanoveného rámce.  A tam, kde si jej přeci stanovím, se přistihuji při tom, že se z něj snažím utéct. To, že na mých obrazech nejsou explicitně přítomné figury, dozajista souvisí s mou psychoterapeutickou profesí, jsem tam lidem a jejich příběhům tak nebezpečně blízko, že si teď neumím představit, jak bych to mohla použít ve své práci.

Barevnost ale zůstala, to je dobře. Na vás se mi vždy líbilo, jak umíte do obrazu vpašovat jakési tajné příběhy, nad kterými jsem rád přemítal. Nebo tam ty příběhy pořád jsou, jen už je nevidím?

Myslím, že silné příběhy pro mě nepřestávají být velmi důležité, jen jsou v obrazech více skryté. To, o co jsem se chtěla tímto cyklem obrazů pokusit, je zachytit v teď už prázdné krajině, odkud zmizeli lidé i stavby, ozvěnu příběhu, který se tam někdy odehrál.

Když jsme ještě s manželkou Elli provozovali Galerii Červený kostel v Hlučíně, sliboval jsem vám, že tam vystavím vaši sérii obrazů s tématikou nádraží, neboť jeden „nádražní obraz“ mě uchvátil. Pak nám ale galerii sebrala radnice, k výstavě už nedošlo. Pracujete ještě na těch obrazech?

Občas k této sérii ještě další kousek přibude, naposledy obraz havířovského nádraží na výstavě pod názvem „Příští prázdné místo“. Ale teď, co musím jezdit mnohem častěji autem než vlakem, jsem nadšená z krajiny kolem cest. Asi nejsilněji na mě působí krajina kolem Karviné a velmi silný dojem teď ve mně zanechala krajina v okolí města Libavá, kam jsem nedávno zabloudila po cestě z Olomouce. Tyto krajiny, ze kterých zmizel jejich původní příběh a ze kterých ta prázdnota doslova řve, mě neuvěřitelně přitahují.

Co vás čeká v nejbližších měsících na vaši „malířské dráze“? Kde budete vystavovat, co ilustrovat?

Teď mám za sebou práci na ilustracích k českému výboru poezie Franciszka Nastulczyka Průvodce slepého psa. A přede mnou je snad nějaká další výstava v Polsku, kde vystavuji hrozně ráda. A to snad nejdůležitější, co mě teď čeká a na co se nesmírně těším, je od Nového roku konečně pořádný ateliér.

Ještě k ilustracím. Ač mě text knihy Vůně člověka od Diana Nymo vůbec ničím nezaujal, obálka z vaší dílny je skvostná. Berete zakázku na ilustrace od každého, nebo si vybíráte?

Na nabídky k ilustracím jsem měla, myslím, většinou štěstí a mohla jsem pracovat na věcech, které pro mě byly velmi inspirativní. Podobné zakázky od každého rozhodně neberu, věc mě musí zaujmout, než se do ní pustím. S Vůní člověka to byl jiný příběh, to jsem obraz vyměnila za původní stůl z Café Elektra, a to dlouho předtím než nějaká kniha vůbec vznikla.

Chápu. Ilustrovala jste také sbírku Tížiny básníka Ondřeje Hložka, jak moc vás poezie zajímá? Malíře – muže většinou moc ne, odhaduji ale, že vy sama básně i píšete, nebo se mýlím?

Poezie je pro mě jiný způsob vytváření obrazů, který sama neovládám a který často inspiruje i některé mé obrazy. Ilustrování básnických sbírek je pro mě hledáním vizuálních tvarů pro tyto abstraktní obrazy a přijde mi úžasné, když se podaří, aby se tyto dva různé světy nějak potkaly. Toto jsem zažila například při spolupráci na knize Něžný nůž Genowefy Jakubowske-Fiałkowske nebo právě s Ondřejem Hložkem.

Vraťme se do Lesa, tedy do opravdového lesa. Jak moc je pro vás les podstatný? Kde v okolí Ostravy je podle vás ten nejkrásnější les s malým „l“? A už je namalovaný?

Ten nejkrásnější les v okolí Ostravy jsou pro mě náletové březiny kolem Štěrkovny směrem na Vratimov. Březiny mám vůbec ze všech stromových porostů nejraději. A nejkrásnější jsou v této konkrétní době. Namalovat se to teprve chystám.

*

Michaela Kumhala, Prázdná místa v krajině. Absintový klub Les, od 5. listopadu do počátku prosince. Otevřeno denně od 17 hodin.