Znalci Hrabala i divadelníci počítali u piva, kolikrát byl spisovatel v Ostravě

Večer U skákavého poníka začal citací jedné skvostné hrabalovské poctě hospodě. „Andělíček a každý výčepák je archanděl Gabriel a andělíčci roznášejí krásná piva, ale to nejsou piva, to je svatá Eucharistie,“ napsal Bohumil Hrabal v knize Vita nuova. „Všichni tady jsou vyvolení a všichni jsou Beránci Boží a všichni přijímají tělo i krev Páně v podobě řízného piva a něžné smetanové pěny,“ znělo ostravskou hospodou.

Piva samozřejmě musela stát i před režisérem a básníkem Januszem Klimszou a dramaturgyní Dagmar Radovou, kteří hrabalovské setkání spunktovali. A pivo coby svátost přijímali i herci Lada Bělašková nebo Jan Fišar či scénograf David Bazika, přijímalo se ovšem s mírou, neboť akce se odehrávala v předvečer premiéry Postřižin. A příliš velké množství něžné smetanové pěny by asi bylo na jevišti sakra poznat.

Setkání proběhlo formou řízeného chaosu, napřed to bylo pábení organizované, posléze ale každý mluvil a křičel podle potřeby, jak to ve správném hostinci bývá. V té oficiální části například došlo k pokusu sumarizovat všechny pobyty Bohumila Hrabala v Ostravě. Zřejmě poslední spisovatelova návštěva v ocelovém srdci republiky se odehrála v říjnu 1984, když se přijel podívat na Hlučnou samotu režírovanou Janem Kačerem na pódiu Komorní scény Státního divadla Ostrava.

Následně pak v Divadelním klubu o představení dlouze vyprávěl, dějiny dokonce jeho řeč uchovaly v magnetofonovém záznamu, který přepsal teatrolog Jiří Štefanides. Hrabalovi se líbila živá romská kapela na jevišti a vůbec ostravský čili východní ráz celého představení, který dával dramatizaci nový rozměr. „Proti pražskému představení je patrný posun na východ, směrem až k Vitebsku, směrem k panu Chagallovi, má to jeho krásný aviatický styl, kde se všechno jakoby vznáší, kde se propojují jak nebesa, tak i hlubiny,“ pochválil Hrabal tvůrce.

Když Hrabal tehdy pobýval v Ostravě, už se vědělo, že oblíbené představení bude po necelých šesti měsících od premiéry staženo z repertoáru. Podle dostupných informací zakázal představení krajský výbor KSČ na přání ústředního výboru KSČ. Nechvalně proslulému neostalinistovi a krajskému tajemníkovi KSČ Miroslavu Mamulovi prý představení nevadilo, pábitelskému textu stejně vůbec nerozuměl. Jeden z herců a zároveň Mamulův kamarád Karel Vochoč navíc představení chválil do nebes. Praha však trvala na svém. „Ještě dodnes se v divadle dává k dobru, jak nevzdělaný Mamula celé to představení, kvůli kterému ho trápili soudruzi z Prahy, označil za dunajský dar,“ vyprávěl herec Jan Fišar.

Číšnice roznášela jedno za druhým a na scénu (na hospodský stůl) vystoupilo i Bílé divadlo. A opět výčepem zněla jedna z Hrabalových poct hospodě: „Pane vrchní, co jste to přinesl v půllitru za krásu! To pivo s nádhernou pěnou. To není pěna, to je šlehaná smetana, to není smetana, to je chladivý puding, to není puding, to je sám parádní gól. Pane vrchní, ta vaše Formanka, to není putyka, ta vaše hospoda, to je Betlémská kaple, ve které se každý host stává tím, kým býval, nebo chtěl by být, pane vrchní, ta vaše Formanka, to není putyka, ta vaše hospoda, to je hlučná a hlučící samota, ve které se nejlíp sní. Pane vrchní, panenkomarjá, co jste mi to přinesl v tom půllitru za krásu!“

Lada Bělašková (paní správcová z Postřižin) na předpremiérovém setkání. (Foto: Ivan Mottýl)

Literatura se střídala i s pivní pamětí účastníků večera. Jan Fišar svoje první takzvané iniciační pivo vypil v rodné Praze. „V hostinci U Trajců, to je podnik s více než stoletou historií na Podskalí, asi napůl cesty mezi Karlovým náměstím a Vyšehradem. Myslím, že jsem tehdy byl v prvním ročníku na gymnáziu,“ vyprávěl Fišar. O iniciační zkušenost se podělila i paní správcová z ostravské podoby divadelních Postřižin, herečka Lada Bělašková. A také David Bazika, Janusz Klimsza i hrabalog Jiří Figura.

Figura vyrůstal u Frýdlantu nad Ostravicí a svoje první pivo vypil až v prvém ročníku na Vysoké škole báňské. „Tehdy v druhé půli padesátých let celá báňská ještě sídlila v centru města. Na první pivo mě spolužáci zatáhli do pivnice U Rady, které říkali pivní fakulta. Také to tam bylo napsáno,“ zavzpomínal si Figura.

Hrabalolog z Beskyd také přinesl důkazy o dalším Hrabalově pobytu v Ostravě. „V červenci 1967 měl v Ostravě autogramiádu, tam jsem samozřejmě nesměl chybět,“ vyprávěl Figura. Další jeho informace o Hrabalově ostravském pobytu byla jen inspirací pro pátrání historiků: „Jak známo, Hrabal hrával za nymburský fotbalový klub SK Polaban a ten byl jistou dobu i v první lize, kterou hrál i ostravský klub SK Slezská.“

Bohužel, tahle teorie nevychází, jmenované týmy se spolu v první lize nikdy nepotkaly. Jak zjistil deník Ostravan.cz, SK Polaban hrál první ligu jediný rok, v sezoně 1941/42. Manšaft SK Slezská však zrovna v této sezoně v nejvyšší soutěži scházel, z první ligy vypadl již před fotbalovými prázdninami v roce 1940.

Čárek na stolech přibývalo a přibývalo. A ačkoliv oficiálnímu programu odzvonilo a herci se vytratili, zbytek hospodského společenství o Hrabalovi ještě dlouho diskutoval, dokud číšnice neobrátila židle na ježka. Samotný Hrabal přitom nebyl žádný opilec, jak si nedávno autor tohoto textu ověřil v rozhovoru s literárním historikem Petrem Kotykem z Památníku národního písemnictví, jenž se s pábitelem i přátelil.

„Málokdo viděl Hrabala úplně namol, pil jen proto, aby se uvolnil a snadněji komunikoval,“ líčil historik Kotyk. Alkohol přitom ve spisovatelově okolí mnoho štamgastů fyzicky i duševně odrovnal. „Hrabal zůstal až do smrti jedinečným talentem, který vydával úžasné ovoce. Jeho texty jsou kultivované jako tokajská vína nebo vyzrálá slivovice, ovšem každý takové nápoje nesnese,“ využil ale Kotyk alkohol jako měřítko literárních kvalit.

Tak, milí čtenáři, kam dnes večer půjdete na pivo? Kde sedává zrovna ten váš sbor blažených, jak by řekl Hrabal? „Vůbec všichni hosté jsou věřící, kteří přišli nikoliv jen na dopolední a odpolední mši, ale všichni tady co pijí pivo zaliti sluncem, všichni jsou sbor blažených,“ poklonil se národu štamgastů slavný spisovatel.