ČEZ Arénu zasáhla bubenická smršť taiko z exotického Japonska

Bubenická smršť, neustávající palba úderů, ale také dovádivé a škádlivé popichování mezi jednotlivými protagonisty nenechaly diváky příliš vydechnout. Yamato tak trochu připomínají bubenické terminátory, každé ráno prý před snídaní jeho členové uběhnou deset kilometrů a pak nedělají nic jiného, než buší a buší do taiko, dokud pochopitelně nejdou spát. Pokud tomu tak je, tak Ostrava mohla vidět jen esenci tvrdé dřiny, kdy zlomená dřevěná palička v průběhu energického mlácení je jen atom obrovského nasazení.

Buben je základní hudební nástroj, o tom už věděli hudebníci udávající rytmus prvomájových průvodů, kde obrovský buben nesměl chybět a nesl nejen krok, ale také masíroval srdce a celý hrudní koš. Bicí v podání Yamato je možno srovnat s nejrazantnějším nasazením metalových kape a pokud na stejném místě, ale v jiném roce, v ČEZ Aréně například vystupovali Korn, kde je bubeník v jednom okamžiku zavěšen v obrácené poloze hlavou dolů, tak je to jen jednohubka, kde Yamato představují bušící artilerii.

Nejde jen o bubny, i když ty jsou hlavním vyjadřovacím prvkem a bez nich by show ztratila smysl. Její nadstavbu zajišťuje japonský smysl pro precizní práci s atmosférou. Pokud někdo viděl Kurosawovy samurajské komedie balancující na hraně vážnosti a smíchu, Yamato jsou jejich dalším  pokračováním.

V ČEZ Aréně spustili svou standardně propracovanou choreografii dotaženou do nejmenšího detailu, kde vedle frenetického bušení hrály stejně významnou roli tklivé tóny vyluzované na flétnu nebo doprovodná chrastítka.

Yamato si velice rychle dokáží získat publikum. Nejdříve samozřejmě spustili na vážnou epickou notu, kdy vtáhli diváka do děje na základě jednoduchého, ale autenticky znějícího příběhu o nálezu jednoho jediného taiko v roce 1993, kdy byl soubor založen a od té doby získal svůj „dech“. Kobaltově modrozelené pozadí s průhledným projekčním plátnem a nápisy v angličtině působilo v tentokrát vytopeném sále (žádná kosa jak na Elánu) téměř hypnoticky.

Pódium umístěné napříč, bylo sice opticky menší, ale tajuplné napětí hodící se spíše do komornějších prostor ani tady nevyprchalo. Protože hosté a VIP byli umístěni jako obvykle v ČEZ Aréně až v zadních řadách, tak nebylo možno sledovat detailní výrazy protagonistů večera, což třeba u japonského divadelního umění hraje podstatnou roli. Yamato jsou totiž především perfektně sehraní herci, kteří vědí, jak si s divákem pohrát, jak jej ovládnout a jak jej přimět ke spolupráci. Jejich ocelové paže dokáží v pravý okamžik uhnout, anebo se sjednotit či zmenšit do jednoho jediného slaboučkého tónu.

Pódium mají rozděleno přesně do několika úrovní, svou roli hraje opona, hraje se často před ní, aby došlo právě k odlišení intimních a monumentálních pasáží. Komické prvky zajišťují především pečlivě vypracované „souboje“ a řevnění mezi muži a ženami. Jednotlivá čísla jsou bravurně vystupňovaná a pracuje se v nich s typickou japonskou groteskou, kdy třeba vítězí ten, kdo má větší buben a dokáže vyloudit více ohlušující ránu.

Ale nejen to, fascinující je třeba žonglování s neviditelnými, ale dobře slyšitelnými tóny, které připomínají přehazování si pomyslného míčku třeba mezi pětici sedících hráčů, kdy se střídají sudí a liší a navíc funguje třeba jen komunikace koncových bubeníků nebo naopak jenom souhra mezi muži a ženami. Do akce vstupují i náhodné momenty, vždy zahrnuté až dramaticky do hry, třeba ono nečekané zlomení paličky, které je přiznáno výkřikem a vmžiku je nástroj nahrazen novým, nebo hercovo uklouznutí, které je pak třeba sebevědomě zopakováno a nabídnuto publiku jako náhlé ozvláštnění. Právě ona nečekanost, drama kombinované s vtipem a neustálé napětí plynoucí z akce, ale také schopnost vytvořit atmosféru, kde má své místo padající pírko, to jsou Yamato a přestože v Ostravě vystupují každoročně, hned tak se neokoukají.