Doma máme italskou domácnost, říká Petr Hruška, jemuž v Itálii vychází kniha

Pokud vím, Itálii jste mnohokrát navštívil a máte tu zemi rád. Co je podle vás na obyvatelích Ostravy italského? A co je na Italech ostravského? 

Obecně asi hádavost. Ostraváci explodují poměrně rychle a snadno, stejně jako Italové. Tahle hádavost má ale odlišné nuance. Ta italská, jakkoliv může na první pohled vypadat hrozivě, je vlastně jen naoko a většinou z ní nic velkého není. Ostravská hádavost se rodí z nějakého spodního vzteku či z únavy a často nemá daleko ke kinetickému vyjádření, kdy padne i rána. Usmíření je pak dlouhé a bolestné. Italové se ale pohádají i sedmkrát za hodinu a sedmkrát se usmíří.

Jsme si tou hádavostí podobní také proto, že Ostravák i Ital napřed hodně mluví a křičí a až teprve posléze domýšlí dopad svých slov?  

Ano, ale zase s nuancemi. Italové mají pocit, že kdo nekřičí a nevstupuje do hovoru téměř s kletbou, ten prostě není vidět, jako by vůbec nebyl.

To přece mnozí Ostraváci také, když na sebe upozorňují křikem…

Ale Italové se na sebe i v hádce dívají s jakousi rozkoší, zatímco v Ostravě se někomu podíváte do očí a on vás hned uzemní: „Co čumíš, p..o!“ Italové si hádavost užívají, v Ostravě se hádky rodí jinak, jaksi tíživěji.

Na skutečnou Itálii v centru Ostravy zvláštním způsobem narážíme každou chvíli, máme tu hotel Brioni, italské pizzerie i italské neorenesanční náměstí před katedrálou Božského Spasitele. Kde se nachází vaše italské místo v Ostravě? 

V Ostravě nemám žádné italské místo, zato mám Itálii doma. Tím největším italským místem v Ostravě je pro mě naše kuchyně. Moje žena Yvetta totiž jako Italka nejen vypadá, je to jižní typ s tmavými vlasy, ale je i stejně temperamentní a v Itálii se jí neobyčejně líbí. Yvetta má italskou energičnost i výbušnost a třeba obdivuji, jak snadno vplouvá do italského světa a jak s neuvěřitelnou jistotou zvládá jakožto řidička například dopravní chaos v šílené Neapoli. Ona se do Itálie vlastně vrací domů a často také říká, že by tam mohla nebo chtěla žít.

Vím, že to myslíte obrazně, přece se ale zeptám, zda má její rod kořeny někde ve Středomoří?

Ne, vůbec ne. Je to výhradně záležitost podoby a temperamentu. Z čehož také vyplývá, že občas doma máme i pravou italskou domácnost.

Mají to vědět i čtenáři tohoto rozhovoru? 

Proč ne?

Já si to dovedu dost dobře představit, mám za ženu Řekyni.  

Sluší se teď ovšem připomenout, že moje žena jede do Itálie také a bude tam mít několik koncertních vystoupení. Zhudebňuje a zpívá nejen moje verše, ale i verše mnoha jiných básníků. Bydlet budeme v Milánu, knižní výbor představíme mimo jiné i ve Florencii a také v Livornu, kde sídlí nakladatel knihy.

Jak si vás italský vydavatel z Livorna našel?

Jak k tomu všemu přesně došlo, to úplně přesně nevím a asi se to dozvím až v Itálii. Určitě tomu napomohlo, že moje poezie vychází v italských literárních revue. Výbor vydalo nakladatelství Valigie Rosse, což v překladu znamená Červené kufry. Vydavatel se zcela cíleně věnuje zahraniční literatuře.

Kdo vaše verše překládal?

Na překladu pracovali docent Jiří Špička z katedry romanistiky v Olomouci a italský básník Paolo Maccari. Obsáhlou předmluvu ke knize napsal Jan Štolba.

Básně z vašeho díla vybírali jmenovaní překladatelé?

Nakladatel mi nabízel, že buď vydá jednu z mých sbírek, nebo vydá výbor z díla. Rozhodl jsem se pro výbor. Jednak bych se asi nedokázal rozhodnout, kterou sbírku vybrat, a pak mi přijde, že napoprvé se básník v cizí zemi představí lépe výborem. Básně jsem vybíral sám a měl jsem k tomu zcela volnou ruku. Název knihy je nakonec shodný s názvem jedné mé sbírky. Auta vjíždějí do lodí. Italsky: Le macchine entrano nelle navi.

Proč zrovna takový název?

Je to jakýsi italský děj, auta vjíždějící do lodí. A Livorno, kde se kniha zrodila, je velký přístav, pořád odtamtud odplouvají nějaké trajekty.

A jak se ve výboru odráží Ostrava? Byla třeba přeložena i skvělá báseň Palivo z poslední sbírky Darmata, která líčí, jak Ostraváci topí v zimě „ostravskými raketami“ čili petkami naplněnými pilinami a olejem?

Přál jsem si, aby se Ostrava ve sbírce zpřítomňovala, nikoliv však explicitně. Ostrava je tam přítomna spíše v obecnějším industriálním sdělení, sever Itálie je přece také hodně průmyslový. Konkrétně báseň Palivo tam není, ani další, které se dovolávají specifického ostravského kontextu. Snažil jsem se do knihy vybrat básně dostatečně představitelné a prožitelné i pro italského čtenáře.

Italsky asi neumíte, jak se český básník přesvědčí, že jsou verše přeloženy tak dobře, jak byly napsány?

To se bez italštiny dozvědět nemohu a je to samozřejmě velká úzkost. V těchto případech se kvalitu překladu snažím posoudit alespoň podle okolností, které se kolem překladu dějí, a ty něco prozrazují. Překládali už mě lidé, kteří nic nepotřebovali, na nic se neptali a rázem byl překlad hotov. Tohle je jiný případ, překlady se rodily pomalu a hodně opatrně, navíc se mnou bylo něco pořád konzultováno, váhalo se skoro nad každým slovem, takže mám naději, že jsou ty básně poctivě a snad i dobře přeloženy.

Jaký je to vlastně pocit být přeložen do řeči, kterou psal třeba renesanční velikán a básník Francesco Petrarca, básník Cesare Pavese nebo zakladatel futurismu a rovněž výborný básník Filippo Tommaso Marinetti?

Příjemný. Italské umění pro mě vždycky představovalo něco mohutného a velikého a už hodně brzy v mládí jsem si pro sebe objevil Michelangela Buonarrotiho. Přitom mě uhranula i jeho literární tvorba a mnohé jeho sonety jsem znal a dosud znám zpaměti. Pak samozřejmě Dante Alighieri a vůbec celá italská renesance, do které jsem se zamiloval. Velmi rád mám ale i řadu moderních autorů, třeba italského nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1975, jehož jméno je Eugenio Montale. Ale u nás ho moc neznáme.

Z toho, co během našeho rozhovoru jen tak mimochodem říkáte, mám dojem, že Italové se více zajímají o současnou českou literaturu, než se Češi zajímají o tu italskou. Je to tak?  

Ano, my toho o současné italské tvorbě moc nevíme, oni o té naší určitě vědí více. Namátkou jmenuji, že tam vychází třeba Ivan Wernisch, Karel Šiktanc, Pavel Řezníček, Petr Král nebo Petr Halmay.

A teď i Petr Hruška. Napsal jste někdy nějakou báseň, v níž je Itálie nějak reflektována?

Jen nepřímo, jak už jsem říkal, „italský“ je už i ten samotný název výboru Auta vjíždějí do lodí. A vlastně mám i jednu básničku, v níž padne zmínka o Giottově monografii. Když jsem poprvé viděl Giottovo dílo v Padově, tak mě uhranulo natolik, že mám někdy pocit, že už jsem v Padově zůstal. Že tam pořád jsem a dívám se na ty obrazy.    

Na mě vždycky působila italsky vaše báseň o Ježíškovi a renesančním rámu nazvaná Vánoční přání, ta je také „italská“, nebo bylo inspirací něco domácího?

Italská. Tohle je opravdu báseň, v níž je skryta právě ta moje láska k italské renesanci.

Oba jsme dost pivaři, co víte o italském pivu a tamní hospodské kultuře? Úplně vám závidím tu radost, jak si před uvedením knihy dáte točené v nějakém bistru ve Florencii. Nebo se v Itálii pivo pít nedá a bude to turné spíše s vínem?

Italové jsou vínoví a já to rád přijímám, i když v Ostravě chodím hlavně na pivo. Víno je tam vynikající a pivo tam žádnou velkou kvalitu nemá, čepuje se po dvou deci a je hrozně drahé. Italská bistra ovšem miluji, ta mají zvláštní sílu a zároveň určitou obyčejnost, přitom je každé takové bistro našlapáno neobyčejnou energií. Na ta bistra se opravdu moc těším.

*

PETR HRUŠKA
LE MACCHINE ENTRANO NELLE NAVI
(AUTA VJÍŽDĚJÍ DO LODÍ)

Le macchine entrano nelle navi
nell’alto inguine bianco
che rimane immobile
nel trionfo assordante del rumore
Funi tese ganci cardini noi due
dopo un lungo viaggio
un lucido strapazzo del metallo
mandriani delle macchine in camicie bagnate
Un tumulto immenso eppure una calma
della realta imperiosa
non possiamo strapparci
– appartiene a noi –
da quella sozzura del mare in porto
dal fetore dei mezzi pesanti
che entrano lenti nelle navi immobili