Klavíristka Eliška Novotná: Hodiny Ivana Klánského mne naplňovaly euforií

Kdo Vás přivedl ke klavíru a jaké byly vaše hudební začátky?

To, že hraji na klavír je splněné přání mých rodičů. Hlavní impuls k profesionální dráze mi dala paní profesorka Marta Toaderová, která mne svým temperamentem a absolutním odevzdáním se hudbě strhla někdy v sedmé třídě základní školy. Řízením osudu učila v té době studentku, která bydlela „přes potok“ – což je v malé pohraniční obci (Lipová-Lázně) víc než náhoda. V mých hudebních začátcích mne doprovázela paní učitelka Marie Ondryášová, pracovaly jsme na malé pobočce ZUŠ Jeseník, což mělo své kouzlo a ráda na to vzpomínám. Během její mateřské dovolené jsem jezdila do nedalekého Javorníku k řádové sestře Marii Bobkové. Neopakovatelná atmosféra provázela i tato setkání. Po nástupu na konzervatoř v Ostravě pro mne začalo velké hudební objevování – od prvních návštěv symfonických koncertů přes vášnivé debaty s kolegy hudebníky až po zapálené mnohahodinové cvičení u nástroje.

Máte za sebou ocenění z četných soutěží. Myslíte si, že soutěž je neodmyslitelnou povinností klasického hudebníka?

Povinnost je snad silné slovo. Jako zkušenost je ale soutěž velmi cenná. Nejen v konfrontaci s ostatními soutěžícími, ale hlavně ve způsobu přípravy soutěžního repertoáru. Řekla bych, že do studijních let každého hudebníka soutěže patří. V neposlední řadě jsou také příležitostí k setkávání se s ostatními podobně starými hudebníky, což přináší nová přátelství a kontakty. Můj vztah k soutěžení se ale postupně vyvíjel a také každá soutěž je v mnoha ohledech specifická. Jestliže na prvních velkých soutěžích jsem dokázala odstřihnout vnější okolnosti a plout jen s hudbou, tak v soutěžích pozdějších jsem velmi silně pociťovala tlak a očekávání okolí, který se mi ne vždy podařilo ustát… Soutěžení je hodně o psychické kondici, a tudíž nemusí být pro každého tou vhodnou cestou. Pro mne byly v tomto ohledu velmi osvěžující soutěže v zahraničí, kde mě dopředu nikdo neznal. Bonusem při úspěchu v těchto soutěžích byly další koncertní nabídky, což mi u některých domácích soutěží chybí.

Zabýváte se intenzivně komorní tvorbou. Možnosti její interpretace se však poslední dobou dramaticky zúžily. Pamatuji mnohem více komorních koncertů. Také zájem veřejnosti je nižší. Čím to je?

Úbytek možností pro realizaci komorní hudby souvisí s mnoha různorodými aspekty. A myslím, že není třeba ani specifikovat zaměření pouze na komorní hudbu. Důvody jsou od finančních až po zájem publika. Naštěstí zapálení nás muzikantů pro společné hraní je natolik silné, že nečeká na reálné možnosti koncertování. Cítím to tak, že se nacházíme v jakémsi meziprostoru pro vnímání hudby. Ráda a často vzpomínám na pobyt ve Švýcarsku, kde se hudbymilovní lidé setkávali při „domácích koncertech“, které měly různou podobu. Od vpravdě domácích podmínek malých obývacích pokojů až po komorní koncerty na zámečcích a sídlech těch zámožnějších. Nechci zde vytvářet iluzi toho, jak je to za hranicemi skvělé, ale na podobně „kulturychtivou“ generaci možná ještě čekáme.

Na AMU vás učil prof. Klánský. Co jste si z jeho rad vzala nejvíce k srdci?

Obávám se, že výčet toho, co mi studium u pana Klánského dalo, by zdaleka přesáhl rámec našeho rozhovoru. Mám-li jmenovat to zásadní, musím zmínit především jeho vlastní hru, která je natolik zvukově krásná a přitom nepostrádá logické uchopení a řád, že vyvolává dojem nádherné barevné palety a pocit toho, jak je ta hudba vlastně jasná a srozumitelná. A s tímto euforickým pocitem jsem také často ze společných hodin odcházela. Vedle řady odborných rad mu vděčím za nádherné dva roky ve Švýcarsku, kde jsme studovali společně s manželem. K čemuž on dal prvotní impuls. V neposlední řadě je to i láska ke komorní hudbě, kterou nám svým příkladem štědře naděloval.

Jak šikovní jsou studenti na Fakultě umění? Co se týče úrovně, je spíše progresivní nebo regresivní?

Úroveň našich studentů stále stoupá. Také nároky na studenty se ale zvyšují. Přirozeně se jedná o různé osobnostní i umělecké individuality, které směřují každá trochu jinam. Ona pestrost je také velkým bonusem v naší pedagogické práci. Stále častěji u nás studují také studenti ze zahraničí, kteří přinášejí ještě další rozměr.

Které slohové období a skladatelé jsou vám blízcí?

Nejraději a asi i nejpřirozeněji interpretuji skladby romantismu a první poloviny 20. století. Se studenty si ale velmi užívám práci na skladbách J. S. Bacha, hledání významů a vůbec hudební řeči tohoto barokníko velikána a k mým nejoblíbenějším skladatelům rozhodně patří i Beethoven. Poměrně intenzivně jsem hrála a studovala skladby Chopina a Beethovena. Nyní se věnuji autorům domácím a z nich bych snad mohla malinko „vypíchnout“ Leoše Janáčka. V komorní oblasti mne ale velmi zasáhl také Johannes Brahms.

Program vašeho recitálu je sestaven výhradně z děl českých autorů. Je to nepochybně záměr?

Ano, souvisí to s Rokem české hudby a logickým požadavkem pořadatele nějakou českou skladbu zařadit. Myšlenka zahrát recitál jen z našich autorů se mi zalíbila natolik, že mě už nepustila. Možná svou roli sehrála i okolnost nedávné přednášky kolegy z brněnské JAMU o souvislostech jazyka a interpretace – o pochopení a vycítění nejen smyslu slov, ale jejich intonace a rytmu. Což nejlépe nastává v případech, kdy ten který jazyk dobře ovládáme.

Smetana, Novák, Janáček, Suk, Martinů. To jsou patrně nejznámější skladatelé české klasické hudby. Jen mi mezi nimi schází ten nejslavnější…?

Schází, ale jen zdánlivě… Je zastoupen hned dvěma svými žáky – Novákem a Sukem. A tak mi to snad promine.

Která skladba vašeho recitálu bude podle posluchačsky nejvděčnější?

Jednoznačnou odpovědí by bylo: přídavek – ten ale z pochopitelných důvodů dopředu neprozradím. Věřím, že si každý v programu ten svůj „kousek“ najde. V celkovém pohledu jde o velké vyprávění o životě, lidských emocích a přírodě. Střídají se nálady veselé až euforické s dojemně zamilovanými až tragicky odevzdanými. Program je odlehčen několika verzemi polky, formálně je zde zastoupen větší cyklus, sonáta, jednotlivé hudební obrazy…

Která z nich je pro vás interpretačně nejobtížnější?

Na klavíristu v tomto programu čeká pár záludností, ale nejvíc duševně unavená bývám po Janáčkovi (Sonáta 1. X. 1905), i když mi je paradoxně jeho hudební mluva velmi blízká. Dobře se mi ale hrají všechny skladby, pokud cítím odezvu u publika a jakési společné napojení na jednu vlnu.

Přeji vám úspěšný koncert a publikum, které se na tu vlnu krásné hudby skutečně napojí.