První ostravské Čekání na Godota nabízí herecký koncert Lichého a Urbana

Velká bílá plocha jeviště, pahýl připomínající strom na jedné straně a černý balvan na druhé straně scény a jinak nic než světlo, herec a text. Základní atributy divadla režisér inscenace jedné z nejslavnějších her absurdního dramatu Štěpán Pácl nijak režijně neozvláštňuje, jedinou výjimkou je snad jen růst listů na suchých stromech na začátku druhého dějství.

Zaměření na režijní práci s hercem je zde očividné. Úlohu režiséra v tomto ohledu mu však herci velmi ulehčují: představitelé obou hlavních postav Estragona (Norbert Lichý) a Vladimíra (Dušan Urban) jsou pro obsazení do těchto rolí téměř ideální. Jejich klaunství, vzájemná souhra, hravost i herecká zkušenost je základem pro doslovný herecký koncert.

Zleva Dušan Urban, Kateřina Krejčí a Norbert Lichý. (Foto: Tomáš Ruta)

Obsazení Kateřiny Krejčí do role vládce Pozza je také šťastným krokem. Herečka se zdárně vyhýbá nástrahám projevů ženskosti, které by vnesly do inscenace svár mužského a ženského principu, což je téma pro tuto hru cizí. Její Pozzo je vlastní bezpohlavností umocněním absurdity slepého vůdce.

Sluha Lucky Michala Sedláčka je oním typem mlčenlivého bezduchého poskoka, jak jej autor předepisuje.  Přesto (možná však právě proto) si herecká exhibice Michala Sedláčka ve scéně jeho promluvy vysloužila při premiéře potlesk na otevřené scéně.

Michal Sedláček v inscenaci Čekání na Godota. (Foto: Tomáš Ruta)

Výprava lvy Kamanové (zejména kostýmy a mezi nimi především kostým Pozza) velmi napomáhají vyznění hry. A pokud dramaturgyně inscenace Daniela Jirmanová chtěla přes všechnu bezvýchodnost vepsanou Samuelem Beckettem do textu hry přinést nějakou naději, pak obsazení Sarah Haváčové a její téměř andělský zjev u postavy Jinocha tuto naději vskutku přinášejí.

Zleva Norbert Lichý, Sarah Haváčová a Dušan Urban. (Foto: Tomáš Ruta)

Inscenace hry Čekání na Godota v podání Divadla Petra Bezruče obsahuje i divácky velmi vděčné aktualizace, byť zaměřené spíše do divadelního světa: scéna vzájemného nadávání si mezi Estragonem a Vladimírem přinese nadávky ve znění Ty Olomoučáku, ty českotěšínský herče, ty šmíráku atd. Pokud Štěpán Pácl tyto aktualizace jako režisér schválil v kontextu marného čekání na někoho, kdo spasí ty, kteří čekají marně na pomoc zvenčí, je právě taková aktualizace velmi namístě.

Celkové vyznění představení rezonuje se vším, co bylo o slavné hře s námětem promarněného bytí a marného čekání na pomoc od někoho, kdo nikdy nepřijde, napsáno. V kontextu Ostravy a jejího společenského i politického klimatu, životní prostředí nevyjímaje, je uvedení Čekání na Godota v podobě, jak ji u Bezručů inscenují, více než potřebné.