Janáčkova filharmonie s hvězdami Olgou Kern a Jurowským hrála znamenitě

Bývá zvykem představit posluchačům navštěvujícímu koncerty klasické hudby skladbu autora druhé poloviny 20. století. Toto někdy riskantní konání (záleží na stylu skladatele a míře posluchačské trpělivosti) se může zvrtnout při dramaturgickém výběru skladby z doby nedávné. Podobným způsobem škobrtala i úvodní kompozice večera – Pocta Leoši Janáčkovi Jaromíra Podešvy.

Nelze popřít, že nastudování dirigenta Jurowského a dobře hrající Janáčkovy filharmonie mělo silné momenty: Jurowski se od samého počátku jevil jako schopný zvukový architekt, velmi logickým způsobem vystavěl kontrastní hudební plochy Podešvovy skladby. Pochopil detailně kompoziční princip i záměr skladatele. Přesto provedení cosi chybělo. A bohužel se to cosi nacházelo ne v hudební interpretaci, nýbrž v samotné kompozici.

Jaromír Podešva byl bezpochyby nadaný skladatel a zdatný spisovatel. Jeho kniha Současná hudba na západě neztrácí dodnes na působivosti a přesnost některých jeho analýz kompozičních stylů vybraných skladatelů je nadčasově platná (historický význam ortodoxních kompozičních technik jako aleatorika a konkrétní hudba však Podešva příliš nepochopil a v knize se jim doslova vysmívá). Jeho Pocta Leoši Janáčkovi je zvláštní skladba. Hudební montáž Janáčkových notových příkladů z učebnic (jak uvádí program) působila velmi podivně. Úloha bicích nástrojů byla v této kompozici dosti útrpná a hukvaldský rodák by se jí asi nejspíš vysmál. Největším nedostatkem však byla nepůvodnost autorova hudebního jazyka a lpění na tradičních vzorech klasiků dvacátého století. Pocta trvala úmorných 18 minut a podle vlažného potlesku obecenstva působila jako jednoznačný lapsus.

Ani tak skvělý dirigent, jako je Jurowski, nedokázal špatně napsanou skladbu zachránit. (Foto: Ivan Korč)

V centru programu dále figurovalo dílo, jehož hudební atributy jsou naprosto opačné: První klavírní koncert b – moll, op. 23 Petra Iljiče Čajkovského, dílo notoricky známé, byť zejména (a je to frapantní) rozsáhlou první větou. Sluší se poopravit nepřesnosti uvedené v programu koncertu Janem Špačkem. S přijetím Čajkovského díla to nebylo za jeho života tak jednoduché, jak autor programu uvádí.

Vzpomeňme na kritiku, která se snesla na jeho pražská provedení Oněgina, Pikové dámy, symfonií, ouvertury 1812, Italského capriccia či Smyčcového kvartetu D – dur. Všude česká kritika nacházela nějaký kámen úrazu. Podobně složité postavení měl Čajkovskij ve své domovině, kde stál svým historizujícím romantismem v opozici k národní škole Mocné hrstky, byť jeho hudební řeč měla s ní v lidových prvcích styčné body. Čajkovského klavírní koncert je poměrně unikátním dílem. Obrovská první věta zahrnuje skoro polovinu celého koncertu, v ruské hudební literatuře své doby nemá toto dílo obdoby. Spolu s Brahmsovými (ale i Dvořákovým) klavírními koncerty představuje osobité hledání výrazu v porušení formálních zvyklostí.

Skvělá klavíristka Olga Kern podala excelentní výkon. (Foto: Ivan Korč)

Provedení koncertu se zhostila světově proslulá klavíristka Olga Kern, kterou si přišlo poslechnout do Domu kultury města Ostravy obrovské množství posluchačů (sál byl při čtvrtečním koncertu zcela zaplněn). Olga Kern přišla v nádherných šatech, které dodávaly jejímu už tak šarmantnímu zjevu velké osobní kouzlo. Dar velké osobní sugestivnosti snadno umocní vizuální vjem na úkor vjemů čistě hudebních uměleckých prostředků (výstižně o tomto problému píše geniální pianista Ivan Moravec ve své studii Problém posuzování výkonů druhých a otázka sebekontroly). Naštěstí krásná Ruska (v programu trestuhodně není uvedena národnost umělkyně, což vyvolává nemístné otázky) dokázala obé propojit.

První tóny Čajkovského b – moll patří žesťům. Čtyřtónový sestupný motiv, jenž je melodicky rozloženým kvintakordem se sekundou, mohl být zahrán přesvědčivěji, nástup široce klenutého tématu ve svítivých smyčcích s akordickými obraty sólového nástroje však byl jak se patří majestátní a – nutno podotknout – bez zbytečných a laciných hudebních gest. Olga Kern se řadí mezi klavíristky s excelentními technickými dispozicemi a mimořádnou schopností výstavby jednotlivých motivů, témat, frází i větších formálních celků. Své umění demonstrovala bezchybným způsobem: nejvíce mne však zaujala svou metrickou volností, rytmickou precizností a dynamickým ztvárněním koncertu.

Zejména poslední oblast hudební interpretace – dynamický plán – nabyl v jejím podání naprosto dokonalých prvků: v oktávových tematických bězích tvořila neuvěřitelné dynamické obloučky, její tón nebyl nijak robustní, jak bývá v ruském prostředí markantní. Kern dokázala důležitá místa dynamicky i agogicky zdůraznit, ale vedení jejích frází a způsob hry četných figur a pasáží (kterými je první věta protkána) byl spíše sametový a kohézní než agresivní a výrazově přebujelý. Nádherným způsobem hudebně „rozezpívala“ také pomalou druhou větu. Kern slavila provedením Čajkovského koncertu triumf a ostravské publikum si od ní potleskem vyžádalo jeden přídavek.

Olga Kern měla v Ostravě velký úspěch. (Foto: Ivan Korč)

Dmitrij Šostakovič a jeho pátá symfonie. Kolika různých výkladů se už této kompozici dostalo, kolik polopravd a chybných interpretací si vysloužila jak ze strany fanatických vykladačů komunistické ideologie, tak ze strany těch, kteří v tomto geniálním díle nacházeli Šostakoviče hudebně jakoby o krok zpět! Signifikantnější by však byla otázka, kam až se dalo dojít po 4. symfonii, která Šostakoviče představila v jeho krajní výrazové poloze. Těžko říci, zda by tento autor směřoval, pokud by k tomu měl dostatek svobody, k nějaké radikální zvukové progresivitě, když celý život lpěl na revolučních aspektech prostředků hudebního výrazu. Šostakovičova schopnost udržet si hudebně vyjadřovací závažnost a opravdovost v páté symfonii nikdy nesklouzává (ani v kritizovaném durovém závěru) k hudební banalitě a eklektickému lpění na romantických vzorcích Ždanovových tezí.

Jak dopadlo provedení této symfonie? Především je nutno napsat, že Janáčkova filharmonie se v této interpretačně velmi náročné kompozici vyznamenala skvěle. Uznání si tentokrát zaslouží celý orchestr, protože hrál Šostakoviče jako hudbu s názorem: zvuk orchestru byl plný, jasně reagoval na dirigentovo přesné a dramatické pojetí: vynikající byly smyčce, dřeva i žestě, naprosto precizní bicí nástroje. V druhé větě podal koncertní mistr Pavel Doležal krátké, ale nelehké sólo houslí přesvědčivě.

Janáčkova filharmonie se s Olgou Kern a Michailem Jurowským skutečně vyznamenala a negativně lze hodnotit pouze (opět) nezvládnutou dramaturgii koncertu, který se délkou přehoupl k dvěma hodinám a dvaceti minutám. Zbytečný spěch některých diváků na tramvaj byl signálem, že se program bez první skladby mohl nejen z časových důvodů hravě obejít.