Žiju hlavně klasikou, ale mám rád i Apocalyptiku, říká kontrabasista Martin Raška

Údajně jste začal navštěvovat základní uměleckou školu už v době, kdy vám byly teprve tři roky.  Je to pravda?

Ano, byly mi přesně tři roky a sedm měsíců. Prvním nástrojem byly housle – samozřejmě čtvrťové. Asi to nebyl nejvhodnější začátek, protože jsem v pololetí přestoupil na klavír. U toho jsem již zůstal a paní učitelce Pavle Kukalové jsem dodnes vděčný, že mě od hudby neodradila. Nenásilnou formou rozvíjela to, co mě bavilo, a tak jsem po nástupu do první třídy základní školy byl schopen doprovázet školní sbor. Kromě klavíru jsem střídal i keyboard a naučil jsem se doprovázet i na kostelní varhany.  Základní škola na Gajdošově ulici měla i hudební zaměření, proto přibyla zobcová flétna. Kromě toho jsem také začal hrát v cimbálové muzice pod vedením doktora Čestmíra Ramíka na basově přeladěné violoncello. Smyčec byl ale kontrabasový. V osmi letech jsem se stal členem Dětského studia Lenky Živocké, které bylo součástí operního sboru, v devíti letech jsem začal navštěvovat skladebnou nauku u paní učitelky Oliny Šmídové a posledním nástrojem byl v jedenácti letech lesní roh, na který mě učil táta. V tom roce jsem byl žákem tří základních uměleckých škol.

Proč jste začal s hraním takto brzy?

Sám už si to nepamatuji, ale na fotografiích i videu jsem zachycený, jak zpívám a diriguji. Prý jsem měl představu, že se stanu dirigentem. Mamka mě chtěla od tohoto záměru odradit a líčila mi, co všechno musí dirigent umět. Takže jsem chtěl dokázat, že to zvládnu. Žádné stresující zážitky si ale nepamatuju. Bylo to asi tím, že jsem měl štěstí na lidi, kteří mě učili.

Nakonec u vás zvítězil kontrabas. Proč právě tento nástroj?

Na skutečný kontrabas jsem začal hrát v deseti letech u Mgr. Jiřího Pospíšila. Bylo to ale období, kdy jsem dostal hvězdářský dalekohled a pozorování mě tak bavilo, že jsem udělal zkoušky na víceleté gymnázium a dokonce jsem uvažoval o tom, že hudba zůstane dál jen zálibou. K tomu byl kontrabas ideální. Člověk na něj může hrát nejen v cimbálové muzice, ale i v taneční, metalové nebo jazzové kapele. Samozřejmě je i v každém komorním, symfonickém a operním orchestru. Jsem rád, že jsem si později všechny jmenované možnosti mohl vyzkoušet. Kromě tohoto pestrého využití jsem po čase začal vnímat krásnou barvu tónu kontrabasu. Nejvíc se mi líbily hluboké tóny, které dokážou celého člověka rozvibrovat. Postupně jsem poznával díky mému druhému učiteli panu Lumíru Kavíkovi, který je vedoucím kontrabasové skupiny Janáčkovy filharmonie a mým nynějším kolegou, i možnosti velkého rozsahu nástroje, to ale nejdřív jen jako posluchač. Pamatuju si také jeden důležitý moment, který mi potvrdil, co jsem do té doby jen tušil. Bylo to po celostátním kole soutěže, které jsem vyhrál. O prázdninách jsem se pak zúčastnil kurzů v Bechyni. Když jsem zahrál profesoru T. Lomovi – lektorovi kurzů – skladbičku „Slon“, řekl: „Ty jsi ale rozený kontrabasista.“ A já jsem si uvědomil, že tenhle nástroj pro mne znamená víc než všechny ostatní.

Je nějaký nástroj, na který jste ještě nezkoušel hrát a rád byste to zkusil?

Těch pár nástrojů, které jsem vyzkoušel, mi docela stačilo. Jsem rád, že jsem je poznal. Myslím, že všechny zkušenosti se při hře na kontrabas dají využít, zejména pak v transkripcích.

Pocházíte z hudební rodiny?

Oba rodiče jsou hudebníci. Máma působí jako koncertní mistr violoncell v operním orchestru, táta je hornista. Hrál v opeře i ve filharmonii. I když je dnes v penzi, do dechovky chodí stále. Jeho velkou láskou je od dětství folklór – tam střídá basu a violu a samozřejmě zpívá. Umí naladit cimbál i klavír… Hudební tradice sahá ještě dál – například babička z mamčiny strany Radmila Minářová byla sólistkou ostravské opery, děda se sice hudbou neživil, ale hrál amatérsky na více nástrojů. Mí starší sourozenci z taťkova prvního manželství jsou také hudebně nadaní. Bratr Pavel se sám naučil skvěle hrát na kytaru, sestra Helena pěkně zpívá a i její děti už projevují hudební talent a hrají na klavír.

Ostrava je vaše rodné město. V Brně ještě dokončujete magisterské studium a zároveň jste členem Janáčkovy filharmonie Ostrava.  Jak to časově zvládáte?

Není to snadné. Od nástupu do Janáčkovy filharmonie jsem především v Ostravě, ale někdy, například ve zkouškovém období, jezdím i třikrát týdně do Brna. Je to často bezprostředně po zkoušce ve filharmonii. V Brně jsem ale vystudoval konzervatoř ve třídě Mgr. Martina Šranka a poznal jsem, že pro basisty je Brno v rámci celé České republiky velmi významné. Proto bych rád dokončil i JAMU. Studuji zde ve třídě profesora Miloslava Jelínka, který je podle mne jedním z nejvýznamnějších kontrabasistů ve světovém měřítku. Pokud se ale člověk rozhodne zúčastnit světové soutěže, musí obětovat ještě něco navíc. Hlavně je nutné nedat z ruky nástroj ani o prázdninách, ale naopak tu dobu využít k přípravě. I tady je ale důležité najít zdravou míru. Byly i prázdniny, kdy jsem ze zdravotních důvodů nemohl hrát vůbec. Ani to nebylo ale na škodu, protože jsem byl nucen změnit dosavadní životní styl.

Jak v Ostravě trávíte svůj volný čas? Kam si rád zajdete? A jaký máte k Ostravě vztah?

Volný čas v současnosti prakticky nemám. Dříve jsem pravidelně navštěvoval divadlo, hlavně operní premiéry, ale i kino – i tady mám rád noční atmosféru premiér. Velkým kulturním zážitkem jsou i akce v Gongu, který je myslím unikátem v celé republice. Teď se snažím volné chvíle využít k pohybu. Rád jsem jezdil do Beskyd – na výlety i na chalupu, v sezóně to ale nestíhám. Musím se spokojit s rychlou procházkou po parku. Jsem rád, že má Ostrava hodně zeleně. K mému rodnému městu se všude hlásím. Myslím, že ho skvěle proslavil Jarek Nohavica. I Brňáky přesvědčil, že má Ostrava něco do sebe. Jen při inverzích si člověk hodně uvědomuje, že je v průmyslovém městě.

Účastnil jste se mnoha soutěží.  Jak takové soutěže probíhají a jak je vy sám prožíváte? Kdo vás vůbec do první soutěže přihlásil?

První soutěže jsem se zúčastnil v devíti letech a přihlásila mě tam paní učitelka klavíru. Dostal jsem se až do oblastního kola. Soutěže byly ale součástí studia každého nástroje i skladebné nauky. V případě lesního rohu a skladebné nauky bylo vítězství v soutěži zároveň tečkou za studiem. Jen u kontrabasu to bylo jiné. V celostátním kole v Liberci, kde jsem byl absolutním vítězem, jsem dostal pozvání na mezinárodní soutěž v Blatné. Ta pak zásadně ovlivnila i mou další cestu. Soutěžil jsem a soutěžím rád, publikum mě spíš inspiruje. Průběh každé soutěže byl trochu jiný. Pokud člověk soutěží v domácím prostředí, má více klidu. Když se soutěž koná v jiném městě a má více kol, záleží na tom, jak je vzdáleno místo, kde se soutěží, od místa, kde se bydlí. Převážení nebo přenášení kontrabasu není vždy jednoduché. Také záleží na počtu soutěžících a možnostech rozehrání. Poslední –  Spergerova soutěž byla náročná i proto, že se hrálo na zámku vzdáleném šest kilometrů.

Získal jste také několik ocenění.  Kterého si nejvíce vážíte?

Nejvýznamnější je určitě poslední trofej, třetí místo v VIII. ročníku Mezinárodní Spergerovy soutěže, která se konala v německém Andernachu. Už proto, že jsem teprve druhým Čechem v historii soutěže, který se dostal do finále. Konkurence je zde totiž velká. Letos se zúčastnilo 50 kontrabasistů z 23 zemí světa. Na této soutěži mi udělala radost také cena za nejlepší interpretaci Spergerovy sonáty a cena za nejlepší interpretaci virtuózní skladby. Mohu ale říci, že mě těšily i takové soutěže, kdy jsem jako kontrabasista úspěšně soutěžil s jinými nástroji – například soutěž Klasicismus a smyčcové nástroje. To je můj cíl – dokázat, že kontrabas je plnohodnotný sólový nástroj.

Máte nějaký vzor? Mám na mysli kontrabasistu.

Je to můj současný profesor Miloslav Jelínek, který toho zvládá neskutečně moc a všechno na vysoké úrovni. Koncertuje, vede Brněnský kontrabasový orchestr, učí na vysokých školách v několika městech, pořádá kurzy a k tomu byl dlouhá léta sólobasistou Filharmonie Brno.

A co skladatelé? Máte nějakého favorita?

Z autorů kontrabasových skladeb jsou to hlavně představitelé romantismu jako Sergej Kusevickij, Adolf Míšek a Giovanni Bottesini, kterému se přezdívá Paganini kontrabasistů. Z ostatních skladatelů mám rád například Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, … je jich ale samozřejmě víc.

Jakou posloucháte hudbu?

Záleží na situaci. Rád odpočívám u filmové muziky. Ta, která je spojená s mým dětstvím, tedy hudba z Pána prstenů nebo Hvězdných války, mi vždy dodá energii a dobrou náladu. Když ale jedu třeba pozdě v noci autem, tak přijde vhod spíše Apocalyptica.

Jaké jsou vaše plány do budoucna, až dokončíte studium? Nechystáte třeba nějaké sólové album?

Plány mám víceméně krátkodobé. Během studia bych rád absolvoval další světové soutěže. Považuji to za určitou možnost, jak získat kontakty mimo naši republiku. Součástí ceny Spergerovy soutěže je možnost koncertovat v německém městě Ludwigslust. V budoucnu je mým cílem propagovat kontrabas jako sólový nástroj, ale hlavně bych chtěl svou hrou předávat radost lidem. Sólové album nechystám. Chybí mi to podstatné, klavírista nebo klavíristka. Na JAMU doprovází všechny kontrabasisty paní docentka Marcela Jelínková. Je to krásná a hodně poučná spolupráce, ale je to jen v rámci školy – a naštěstí i na soutěžích. Najít dobrého „spoluhráče“ není snadné. Ideální je, když si oba rozumí nejen jako hudebníci, ale i jako lidé – a mají stejný cíl.

(Autorka tohoto textu je redaktorkou Knihcentrum Revue)