Bílý muž a Rudá tvář: Sarkastické odsouzení rasismu v Komorní scéně Aréna

Ti, co neznají hry George Taboriho si mohou myslet, že přišli na komedii. Nebo na parodii filmového westernu, když navíc z plátna čtou jména představitelů jednotlivých postav v písmu obvykle požívaném u titulků filmů z divokého Západu. Mylný dojem však brzy vyprchá. Když na scénu vstoupí židovský otec s těžce zdravotně postiženou dívkou, který je vzápětí oloupen o osobní automobil lovcem s vizáží Hitlera, všem rychle dojde, že tohle tedy nebude žádná legrace.

Taboriho slavná hra je uváděna v překladu Josefa Balvína a v režii André Hübnera-Ochodla. Režisér pověstný svým vztahem k textům zabývajícím se problematikou židovství zpočátku využívá prvků z grotesky, aby tím více podtrhl hloubku tragédie. Tragický osud severoamerických Indiánů svázaný s osudem Židů a holocaustem je v textu hry propojený s neštěstím otce těžce handicapované dcery.   Hrou Bílý muž a Rudá tvář Tabori poukazuje na základní hodnoty, které jsou u člověka základem jeho lidskosti, a zároveň upozorňuje na stále živý rasismus a xenofobii.

Zleva Pavla Dostálová, Petr Panzerberger a Marek Cisovský. (Foto: KSA)

André Hübner-Ochodlo se snaží důsledně budovat emoce v duši diváků od pobavení až k hlubokému dojetí a celkem se mu to daří. Některé obrazy jsou emocionálně tak silné, že publiku mrzne úsměv na rtech. Otázkou však je, zdali by celku neprospělo častější střídání atmosféry. Vše je zde jakoby neustále podtrženo silnou linkou až k jisté monotónnosti.

Autor Hudby Adam Zuchovski pracuje účelně s odkazy na známé filmové motivy, kostýmy Marty Roszkopfové opět, jak je u této scénografky zvykem, pomáhají postavám v jejich výpovědi.  Scéna s westernovými kulisami je dílem režiséra, vypadá hezky, ale časem ztráci své kouzlo a vzhledem k silnému textu a výborným hereckým výkonům se místy zdá i zbytečná.

Otce Weismana hraje Marek Cisovský. Tím, jak postavu uchopil, opět potvrzuje herecké mistrovství opřené o velkou škálu výrazových prostředků. Střihové herectví, při kterém Marek Cisovský účelně využívá prudké proměny hlasových poloh a skze ně projevovaných emocí, je zde dovedeno téměř k dokonalosti. Permanentní dialog s Bohem, bolest otce nad neštěstím vlastního dítěte i muže nad osudem vlastního národa jsou v Cisovského podání velmi, velmi působivé.

Marek Cisovský v inscenace Bílý muž a Rudá tvář. (Foto: KSA)

Jeho dceru Ruth hraje Pavla Dostálová. Její Ruth je středobodem dění v hracím prostoru. Výkon herečky je tak přesný a ve svém důsledku emocionálně silný, že na postava Ruth na sebe strhává neustále pozornost. Až tak, že lze uvažovat o jisté režijní nedostatečnosti, neboť pozornost diváka je konáním této postavy často stržena jiným směrem, než je patřičné.

Rudou tvář ztělesnil Petr Panzerberger.  Jeho výkon so zpočátku opírá o jistý nadhled, se kterým formuje postavu, postupem se však odevzdává emocím a v závěrečném metaforickém souboji o to, kdo je osudem více pronásledován, zdali Indiáni či Židé, doslova exceluje.

Marek Cisovský a Vladislav Georgiev. (Foto: Komorní scéna Aréna

I když Vladislav Georgiev hraje pouze epizodní postavu lovce, opět potvrzuje okřídlené rčení, že není malých rolí. Jeho Lovec-Hitler zůstane dlouho v paměti diváků.

Inscenace hry Bílý muž a Rudá Tvář zapadá do širší dramaturgie Komorní scény Aréna, ve které převažují hry velmi aktuální, promlouvající k palčivým problémům doby. Je zároveň příspěvkem do debaty, jak inscenovat hry George Taboriho, oscilující mezi komedií, groteskou a tragédií. Svého diváka si však tato inscenace zajisté najde, a mnozí budou mít potřebu přijít opakovaně. Na první zhlédnutí se totiž všechno, co se na scéně odehrává, ani téměř nedá postihnout.