Jaroslav Wykrent je zpátky. V jednasedmdesáti pokřtil album, kmotrem byl Nohavica

„Kapelník Ivan Němeček za to může“, prozradil hned v úvodu Jaroslav Wykrent, důvod, proč se po sérii zdravotních problémů vrátil po velmi dlouhé době na pódia a vydal novou desku. Pak představil svou doprovodnou kapelu, v níž si během koncertu zahostoval i legendární saxofonista světového formátu Ruda Březina.

Wykrent se na novém albu představuje v poloze textaře a zpěváka. Hudbu, jak se sám svěřil, už nepíše, protože po opakovaných mozkových příhodách to skládání písní s jednou rukou jde jen těžko. Při té příležitosti si vzpomněl na proslulého ostravského muzikanta a skladatele Ladislava Figara, který dokázal zahrát, když měl pravou ruku zneschopněnou, vše, co potřeboval.

Podle očekávání zazněly během koncertu především songy z nového alba. Wykrentovy nové písně reflektují nelehkou životní situaci s chlapským nadhledem a přímočarostí: „Už se tak nehrnu do tance / po sexu už se mi nestýská“, svěřil se ve sloce první písně s přídechem venkovské kutálky.

Jaroslav Wykrent při pátečním koncertu v Parníku. (Foto: Aleš Honus)

Hned vzápětí však v refrénu doslova uhranul hudební citací písně Johna Lennona Imagine s nádherným textem: „Už to prostě není ono, milá Yoko, pořád na mě hledí boží oko…“ a vzápětí vychrlil seznam všech tělesných orgánů s nimiž má problém. Své zdravotní patálie Wykrent v povídání mezi písněmi sakrasticky uzavřel aforismem: „Kolikrát horší než samotná choroba je lékař.“

Zajímavostí je, že na novém albu figurují také texty, které Wykrent napsal před více než padesáti lety. Tento záměr se však nezdá šťastný. Mezi silnými texty psanými pod dojmem aktuální životní situace tak figurovalo vyznání typu: „zkrátka rád, bych školu lásky navštěvoval, rád…“

Wykrentův mluvený projev mezi písněmi byl přirozený, nenucený a zábavný. Svou osobitou zkušenost dokázal podat přitažlivou formou různých zážitků. V jedné pauze vzpomenul i na legendární ostravský bar Waldemar, kde složil svou nejkratší báseň, jíž si dovolím ocitovat:

Přisedl.
Pozdravil.
Poručil.
Unavil.

Kmotrem nového alba byl ostravský písničkář Jaromír Nohavica. Ten se objevil v polovině koncertu a vdechl prozatím spíše nostalgické atmosféře krev do žil. Nohavica vzpomenul na více než třicet let staré přátelství s Jaroslavem Wykrentem a složil mu ve svém proslovu velký hold: pochválil novou desku, během projevu mu říkal brácho a dokonce se mu poklonil. Nohavica vzpomenul i na koncert Leonarda Cohena, který vydal v osmdesáti letech novou desku a Wykrentovo nové album komicky ohodnotil: „Ty vole, to cos tady dneska zahrál, tos mě naštval.“

Album přišel pokřtít Wykrentův kamarád Jaromír Nohavica. (Foto: Aleš Honus)

Vyzdvihl některé jeho verše a na závěr nezapomněl ani na legendární výrok, který Wykrentovi kdysi řekl: „Synku, jak máš talent, tuž se něubraniš!“. Poté Nohavica zahrál píseň Minulost ze svého posledního alba Tak mě tu máš, jež byla pro večer i pro jeho životní příběh velmi příznačná. Zpíval v ní o minulosti, kterou prostě nelze vymazat. Jen se s ní musí člověk naučit žít. Nohavica v závěru svého skvělého vstupu prozradil, že bude v květnu mít koncerty v ostravském Gongu a veřejně pozval překvapeného Wykrenta, ať si tam s ním přijde zazpívat.

Jaromír Nohavica zazpíval Wykrentovi jednu ze svých písní. (Foto: Aleš Honus)

Po křtu kapela pokračovala v představování nového alba. V závěru však došlo i na klasické písně jako Slunečnice, Růžová pentle a Agnes, která měla být poslední skladbou. Potom však posluchači vstali a vynutili si další přídavek v podobě české verze Rock and Roll Music od Beatles. Ani to ovšem nebylo všechno, legendární muzikant se ještě jednou vrátil na pódium a zazpíval definitivně poslední bluesovou baladu. Vzhledem k jeho zdravotnímu stavu podal Wykrent ve všech ohledech neuvěřitelný výkon.

To, že má velké bolesti způsobené následkem ochrnutí jedné ruky, bylo mezi některými písněmi vidět. Wykrentovy skladby z nové desky jsou docela zajímavou hudební mozaikou. Zaslechnete tam vše: od venkovské kutálky přes klasické rockové standardy po bluesové balady. Doprovodná kapela byla sice Wykrentem v počátku koncertu vychválena až do nebes, její hraní však bylo velmi rozporuplné. Kytarista a autor songů Němeček měl asi horší den, protože zahrál velké množství chyb, vadil mi také neustále přítomný a naprosto zbytečný delay na akustické kytaře. Druhý kytarista se také při samostatném doprovodu k jedné písni dvakrát nevyznamenal. Bubeník působil v mnoha ohledech velmi amatérsky a doprovázel skladby robustními akcenty a přehnanou dynamikou.

Přitom většině písní by slušel daleko jemnější sofistikovanější projev s využitím metliček a dalších rytmických nástrojů. Situaci zachraňoval velmi dobrý pianista a zejména geniální Ruda Březina, jehož improvizace na saxofon a příčnou flétnu neztrácejí nic na své jedinečnosti.

Koncert Jaroslava Wykrenta byl vynikající. Stálo by však za to, slyšet jeho nové songy v komornější verzi. Možná by výsledek byl ještě působivější než nadbytečná zvukovost velké kapely.