Někdejší ostravský gymnazista Stanislav Kolíbal získal státní cenu

Za Pražáka se Stanislav Kolíbal nepovažuje dodnes. „Po smrti rodičů jsem ale k Ostravsku ztratil tu pevnou rodinou vazbu,“ vyprávěl Kolíbal ve čtvrtek večer ve dvoraně Veletržního paláce Národní galerie v Praze. Zhruba hodinu poté, co skončilo každoroční prestižní udělování státních cen a cen Ministerstva kultury. Vyznamenání obdržel za přínos v oblasti výtvarného umění a za celoživotní dílo.

Diplom pro Stanislava Kolíbala. (Foto: Ivan Mottýl)

Kolíbal se narodil v Orlové v roce 1925 a do Ostravy ho osud zavál až ve třinácti letech. „To bylo po polském záboru Těšínska na podzim roku 1938,“ zavzpomínal umělec. Když orlovské české gymnázium polští okupanti zavřeli, sice krátce chodil na polské gymnázium, pak ale jeho tatínek důlní zámečník rozhodl, že nové poměry ve městě nehodlá snášet a rodina se nechala evakuovat do Ostravy.

Do průmyslové metropole na Ostravici bylo tehdy z Těšínska vyhnáno několik tisíc Čechů, mnozí i s potupně ovázanou československou vlajkou kolem hlavy. Jiné uprchlíky Poláci dokonce fyzicky napadali a nejvíce rodin bylo vyhnáno na Štědrý den 1938, uprchlíci tehdy přicházeli do Ostravy jen s trochou majetku a vánočními stromky na trakařích a vozících.

Kolíbal nastoupil na české gymnázium v Přívoze, v dnešní Gebauerově ulici. „Když jsem letos v září přebíral v Ostravě čestné občanství města, byl jsem se v Přívoze znova podívat. Škola naštěstí pořád stojí, okolí i celý Přívoz se ale hodně změnily. Ve špatném stavu je i dům v Nádražní ulici, kde jsme později bydleli. Mám pocit, že ten barák už nikdo nezachrání,“ přemítal Kolíbal na půdě Národní galerie.

Než ale Kolíbalovi získali byt v Nádražní ulici, žili téměř rok v jedné ze tříd přívozského gymnázia, která byla proměněna v ubytovnu pro uprchlíky. „V jedné třídě žilo celkem jedenáct rodin. Dovedete si to představit?“

V oktávě pak čekalo začínajícího umělce, který vůbec poprvé vystavoval právě v Ostravě v roce 1943, další překvapení. Jednoho dne se dozvěděl, že se musí hlásit na úřadu práce a na takzvaném Arbeitsamtu mu řekli, že je nepostradatelný pro říši jakožto pracovní síla. „Naštěstí mě neposlali někam do Drážďan nebo Hamburku, jen jsem místo studia začal fárat na ostravských šachtách.“

V podzemí tehdy vznikly i jedinečné skici totálně nasazených horníků, které Kolíbal podnes opatruje. Záhy po válce ale talentovaný výtvarník skončil ve „spárech“ Antonína Strnadela na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a do Ostravy se vracel už jen málo. Za normalizace dokonce v „mamulovské“ neostalinské Ostravě nesměl vůbec vystavovat.

Sběratel umění a dnešní kurátor Výstavní síně Sokolská 26 Milan Weber sice Kolíbalovi v osmdesátých letech vyjednal výstavu v zahradním pavilonu v arboretu v Novém Dvoře u Opavy, tu ale Kolíbal odmítl s tím, že zásadně nesouhlasí s vytlačováním nezávislých umělců do periferních míst někde v pohraničí. První velkou výstavu v Ostravě tak měl až v roce 1993 právě ve Výstavní síni Sokolská 26. Kurátor Milan Weber tam představil celkem osm Kolíbalových skulptur, jednu z nich pak znova i loni při oslavách dvacátého výročí galerie, konkrétně objekt nazvaný V temnotě.

„Milana mi pozdravte,“ loučil se Kolíbal v Národní galerii a sliboval, že se v Ostravě asi objeví příští rok. „Měl bych tam někde něco mít, zatím je ale brzy o tom mluvit,“ dodal skromně o připravované výstavě.