Jaroslav Wykrent: Měl jsem v životě štěstí na báječné lidi. Bez nich bych nebyl

Dobrý den, pane Wykrente. Mluvíme spolu prostřednictvím telefonu. Já dělám ale raději rozhovory s tím, že vidím člověku do očí. Napsal jste někdy písničku o očích?

O očích přímo jsem písničku nenapsal. Ale napsal jsem text pro českou verzi jedné anglické písničky, pro duet Marie Rottrové a Petra Němce, který se v češtině jmenuje Oči.

Říká se, že oči jsou oknem do duše. Co je podle vás duše?

Já za duši považuju něco mezi nebem a zemí, co dává matka příroda, nebo Bůh, já teda zrovna nejsem věřící, ale věřím v něco mezi nebem a zemí. Věřím v něco, co bylo dáno člověku. Na mé poslední desce s názvem Už to prostě není ono je piosenka, jak rád říkám písničkám, jmenuje se Nedohraná partie, já jí říkám Návod k použití, která vznikala někdy v sedmdesátých letech pro úplně jinou desku. V tom textu je téma šachové hry. Píseň končí slovy „budu dávat i brát, tak jak se sluší / na hráče, který má duši.“

Hrajete šachy?

Vím, jak se s těma pinďourkama hraje, ale hlava na to nestačí.

Kdybychom život přirovnali k šachové partii, kdo by byl naším protivníkem?

Až si poslechnete tu písničku, ono to tam je: „Sotva jsme dosedli, hned začínáme hrát / pár tahů naslepo a připraven je mat.“ Pak to pokračuje slovy o smíchu a pláči a tím, že jsme všichni spoluhráči.

Ten připravený mat je metafora smrti?

Ne, ne, celý život jsou velký šachy. Já když jsem tu desku chystal, vycházel jsem z toho, že se tak všelijak šachujeme, všelijaký rošády děláme, velmi se mi líbil pojem „ohrožení dámy“, na to téma šachů jsem měl připraveno už snad pět písniček, jenže jsem bordelář a co si nezapamatuji, to nemám. Když jsem teď hledal to, co ještě lidi ode mne neznají, tak jsem musel víceméně rekonstruovat. Ale na tom cédéčku Už to prostě není ono je ještě jedna písnička, která se mi podařila rekonstruovat, a ta se jmenuje Supermistr pat, ta je také o šachu a je vzpomínkou na má bigbítová léta.

Když mluvíme o vaší nejnovější desce, vy jste v jednom svém rozhovoru řekl, že k návratu do studia vás přiměl pan Ivan Němeček, přerovský muzikant, ale už jste nezmínil, čím vás přesvědčil …

To já nevím. Já jsem se po tom, co mne potkalo v roce 1999, rozloučil s koncertováním a skládáním, protože jsem zjistil, že prakticky nemám ruku, že už to nepůjde. Kdyby mi někdo řekl, že ještě někdy absolvuju patnáct vánočních koncertů s Marjánkou Rottrovou, tak mu řeknu, že je blbej. Ale když mne Marjánka vytáhla zpátky na jeviště, zjistil jsem, že to přece jen jde, a lidi mně přijali báječně. Když se Marie v roce 2011 rozhodla skončit, sice jsem tušil, že to nebude pravda, ale ona na tom tehdy trvala. Pak přišel Ivan Němeček s tím, jestli bych neudělal samostatné vystoupení v Přerově. Sice jsem nechtěl, ale on do mne tak dlouho hučel, až jsem mu řekl: Dobře, ale bereš na sebe riziko, že já udělám večer podle svých představ, a to znamená, že lidi dostanou pár písniček, které chtějí, jenže já nechci stavět na nostalgii. Takže udělám koncert, kde zazpívám věci, které mám rád a které lidi v podstatě neznají. A může se stát, že bude konec a já za hlubokého ticha odejdu středem.

Jenže já vím, že ten koncert, o kterém mluvíte, dopadl právě opačně. Byl to úžasný úspěch …

Ivan dal dohromady skvělou kapelu, ve které hraje mimo jiné můj kamarád a poslední kapelník Flaminga Ruda Březina. Ta kapela hraje výborně, a tak jsem se rozhodl ještě pokračovat. Pak jsme s Ivanem spolupracovali na jeho různých pořadech. On dokonce dělal výchovné koncerty pro středoškoláky a tím se pro mne stal národním hrdinou, ale to jsem odbočil. Pro jeden pořad jsem mu napsal volný text, on na to napsal melodii, která se mi velice líbila. Na základě toho vznikla spolupráce na dalších písničkách. Já jsem totiž byl zvyklý dělat písničky u piana nebo u kytary. Jenže to s jednou rukou dost dobře nejde. Je to takový studený, mně to lidově řečeno nerajcuje. Takže píšu volné texty, dávám je Ivánkovi a zjistil jsem, že on má pro to obrovskej cit. Ví, o čem to je, prostě sedlo nám to tak vzácně, že se tomu dodneška divím.

Od práce na písničkách ke společnému cédéčku je ale ještě dost dlouhá cesta …

No právě. Cédéčko je záležitost za prvé dost nákladná a za druhé všechno, co vymyslíte, máte na druhý den na internetu. Málokomu se povede, aby se vrátily náklady. Nakonec jsem usoudil, že ta naše společná dílka by měla zůstat na světě i potom, co my tady už nebudeme. Já jsem hluboce přesvědčenej, že někdo se k těm písničkám bude vracet. Celou tu desku považuju za to nejlepší, co jsem v životě udělal. Díky muzikantům, díky tomu, že jako sedmdesátník už si vážím slova. Ale není to deska pro pár minut. Ideální stav: otevřít si láhev vína s někým koho máte rádi, dát si sklenku, přiťuknout si, pustit a poslouchat.

Jaroslav Wykrent na archivním snímku. (Foto: Český rozhlas)

Vaše vzpomínka na vaše mozkové příhody mne vede ještě k jedné otázce. Říká se, co tě nezabije, to tě posílí. Pepa Streichl mi jednou řekl, že díky jeho mozkové příhodě má pomalejší a těžší ruku a destruovaný hlas, což se k blues hodí, a že mu vlastně Pánbůh pomohl…

Já si nemyslím, že mně by Pánbůh v tomhle pomohl. Díky tomu, co Ivan Němeček dokázal, a díky tomu, že nás lidi berou, že jsem měl štěstí na výborné muzikanty, díky tomu všemu to ještě dělám. Kdyby toho nebylo a kdyby nás lidi nebrali, okamžitě skončím. Ale musím to zaklepat, všude, kde jsme byli, jsme měli stejný pocit jako na koncertech s Marií Rottrovou. A je tu jeden rozdíl. S Marjánkou jsem měl určený čas a musel jsem zpívat to, co lidi znají. Tady můžu jít dál. Už jsem říkal, že nechci žít s nostalgie. Právě proto, že s kluky děláme nové věci a že publiku můžu zazpívat i to, co nezná, a čekat na odezvu, to dnes zase dělám. Pro to, že jsou lidi nadšeni z toho, co nikdy neslyšeli. A ta parta, skupina IN BLUE v čele s Ivanem Němečkem, ta mi vrátila radost z muziky.

Mluvíte o muzice, ale aby vznikla opravdu taková, která za něco stojí, nestačí rozumět si hudebně, ale také lidsky…

Určitě. Když jsem psal texty pro Marii Rottrovou, věděl jsem, co zažila. Věděl, jak je na tom s IQ, nepsal jsem jí bláboly, a to samé platí, když děláte pro sebe. Také víte, o čem to je. Na té poslední desce je jedna balada, ke které jsem text psal asi pět let. Základem byl slovní obrat, který se mi líbil, ale nevěděl jsem, co s tím. Pět let trvalo, než se pokračování textu jednoho dne doslova a do písmene narodilo. Když píšu texty, často slyším pod slovy i melodii… Ten text jsem dal Ivanovi, a když pak za tři měsíce přinesl muziku, spadla mi čelist. Prvních čtyři až šest taktů se melodicky shodovalo s tím, co jsem v duchu slyšel. To mluví samo o sobě. Mně třeba ve Flamingu trvalo pět let, než jsem se dostal na stejnou linii s Vláďou Figarem. Až po té době jednou přišel a řekl: Napsal jsem takovou wykrentovku. Prostě tohle nějakou dobu trvá.

Obal slavného singlu s písní Agnes. (Foto: Vydavatelství Panton)

Když jste psal písničky, vznikaly texty s hudbou souběžně?

Mně se ty písničky musely narodit. Já se často probudím v noci a slyším nějaká slova ve mně, řeknu si, kamaráde, tohle si zapamatuješ, a ráno se probudím a nevím, co to bylo. Dneska raději vstanu a namluvím to na diktafon. No a pak samozřejmě musí přijít i hudební nápad. Prostě: musí se to narodit.

Letos jste oslavil sedmdesáté první narozeniny. Nechci po vás ohlédnutí, ani nějakou životní sumarizaci, na to je ještě času dost, ale musím se zeptat: Bez čeho by nebylo textaře, muzikanta, zpěváka, básníka a spisovatele Jaroslava Wykrenta?

V první řadě musím smeknout před mojí ženou, která to všechno se mnou vydržela. Byla odjakživa mým prvním kritikem. Protože když jsem něco napsal, pak jí to přehrál a ona řekla, že je to dobré a šla pryč, tak jsem to hodil do koše. Když řekla: Zahraj mi to ještě jednou, tak to mělo šanci. A vydržet se mnou padesát let, to nebylo jednoduché. Říkám, že to byl od ní nadlidský výkon. A pak jsem měl veliké štěstí na lidi. Potkal jsem řadu chytrých lidí, od kterých jsem se mohl učit. Začínali jsme v Přerově spolu s partou nadšených amatérů, nikdo z nás neuměl anglicky, a tak jsme zpívali česky. A stali jsme se jedněmi z pionýrů českého rocku nebo českého bigbítu. Ve Flamingu v Ostravě jsem se setkal s tím, že co jsme pracně objevovali v amatérské kapele, to ti profesionálové měli hotové za pár chvil. A lépe. Takže jsem držel hubu a krok a učil jsem se. Pak přišla spolupráce se skvělými lidmi v ostravském rádiu. Drahoš Volejníček třeba přejmenoval písničku, která se původně jmenovala Ročník 26, na Agnes. A byl z toho šlágr. Bez toho by možná můj život vypadal úplně jinak. Bez množství báječných lidí bych prostě nebyl já.

Jste velice skromný. Svému štěstí přece jde člověk naproti už tím, jaký sám je …

Na tohle vám řeknu jen jedno: Často to cituje i Jarek Nohavica. Jsou to slova jednoho šoféra z ostravského rádia, který nás jednou vezl. Ten řekl: Synku, jak maš talent, tuž se něubraniš.