Jana Doležílková: Pokud tóny vycházejí z duše, bývá to důležitější než technika zpěvu

Vy jste absolventka Janáčkovy konzervatoře. Co vám tato škola dala?

To je dobrá otázka. Co se zpěvu týká, vzhledem k mému ranému věku toho nebylo mnoho. Získala jsem určité základy, ale co chcete naučit čtrnáctileté dítě, které samo ani pořádně neví, kde hledat životní cíl a zda tímto cílem vůbec bude operní zpěv. Samozřejmě jsem však získala umělecký přehled, ze kterého dodnes čerpám.

Co byste tedy doporučila výuce zpěvu na Janáčkově konzervatoři?

Větší prostor pro muziku a její ztvárňování jako takové. Taktéž psychická podpora mladých umělců by měla být pro jejich profesory velmi důležitá. V kariéře musí zpěvák absolvovat nespočet konkurzů a vždycky se mu bude zpívat v tomto vypjatém okamžiku lépe, když bude mít pocit, že na to má. Za každou školu mluví její výsledky. Všechno je spojeno se vším, ale pokud je škola kvalitní, odchází z ní i kvalitní umělci, kteří jsou pak nadále umělecky činní – pokud samozřejmě chtějí.

Výsledky uměleckých škol mohou být poznamenány tím, že dnes potřebují studenty, aby měly dotace, a tak berou i méně talentované…

Ale ono nejde zas tak úplně o talent. Určitě jste slyšel rčení, podle kterého je talent jen deset procent úspěchu. Pokud je student ochoten studiu zpěvu podřídit svůj osobní program, povýšit cvičení do každodenních neodkladných aktivit a vyhledávat jakékoli možnosti předvést, co umí – kupříkladu svatby, pohřby, křtiny či vítání občánků, pak už je jen krůček k divadlu a profesi zpěváka se vším všudy.

Vy jste prošla rukama několika věhlasných pedagogů světového renomé. Kdybychom je vzali po jednom, co vám ten který dal?

Vzpomínám na všechny s velkou láskou. Moje první profesorka paní Eliška Pappová, mne naučila základy – jak správně dýchat, jak vést tón a jak a co produkovat na jevišti. Také mne ale naučila to, že na divadle všechno nějak vypadá, ale v podstatě je všechno úplně jinak… A za to především jsem jí vděčná.

Většinou se na první pohled věci jeví jinak, než jaké ve skutečnosti jsou …

… ano, ale v divadle je ta cesta myslím mnohem složitější. Jsme umělci…rozervané duše, dnes Puccini, zítra Verdi, tudíž je pro nás velmi složité udržet jeden názor, když každým dnem musíme měnit charakter postavy, což v praxi znamená, že i ten svůj, jinak by nám divák neuvěřil. A tady dle mého soudu začínají všechny komunikační problémy divadelního světa.

K tomu se ještě vrátíme…

Každopádně opravdu zpívat mě naučila paní profesorka Medea Iassonidou. Bylo to také tím, že když mě dostala do parády, bylo mi už dvaadvacet let. Vykopala ze mě všechno, co je pro tuto práci potřeba. Když mě naučila zpívat hlasem, přešla do dalšího stupně a začala mne učit zpívat srdcem. Dodneška se snažím jít v jejích šlépějích a zpívat tak jak mne to naučila. Protože pokud tóny vycházejí z duše, je to často důležitější než hlas sám a jeho technická perfekcionalita, kterou tímto samozřejmě nechci snižovat. Pak jsem pracovala s tenoristou panem Zangem. Dalo mi to mnoho, ale také mi to ukázalo cesty, kterými bych až tak nechtěla jít. Dělat z hlasu, který je mladý a přirozeně krásný zbytečně brzy dramatický barevný velký hlas, tudy opravdu jít nechci. A poslední byla paní Giovanna Canetti z Akademie La Scaly v Miláně. Výborná učitelka, fantastická pianistka – dodnes když otevřu kupříkladu Verdiho Maškarní ples, který je kompletně popsaný jejími poznámkami, když jsme na této opeře spolu pracovaly, vyvolává to ve mně moc příjemné vzpomínky jak pracovní, tak i lidské.

Když to všechno sečteme a dáme na misky vah na jednu z nich pěvecké mistrovství a na druhou pedagogické schopnosti, která miska bude mít větší váhu?

Já učím své studenty jak technice, tak pochopení hudby. Jdu ve stopách paní Medey, a proto si odvažuji tvrdit, že ty misky jsou vyvážené.

Vraťme se tedy k té lidskosti v divadle. Je jí tam málo? Nebo jinak: je to krutý svět?

Víte, já jsem obyčejná ženská, co na srdci, to na jazyku. A některým věcem prostě nerozumím. Lidé vám gratulují a přejí úspěch a na druhé straně zjistíte, že to nemyslí až tak vážně a doopravdy. Já mám raději jasno. Nejsme kamarádi, tak spolu nepijeme kávu a nepřátelíme se. To ale neznamená, že si budeme ubližovat. Chápu, že to vždy nejde.

Jako maminka byste svoji dceru podpořila v touze dělat divadlo?

Proč ne? Když bude chtít, a talent by mohla mít, protože oba rodiče jsme zpěváci a mohla něco dobrého podědit, tak proč ne?

Momentálně účinkujete v operetě Bratránek z Batávie, ale vaše doména je spíše opera. V čem je hlavní rozdíl mezi operetou a operou?

Právě jsem psala takovou osobní reflexi: máme odpremiérováno. Všechno dobře dopadlo, Alois si vzal Julii a Vendelín si vzal Manču. V opeře by byli dva mrtví už v prvním dějství a zbytek by postupně odpadal do konce. Opereta je veselá, všechno dobře dopadne a na konci všichni tancují a slaví se.  Prostě paráda. I operetní herectví vychází více z nadsázky. Svým způsobem někdy musíte tu veselost až přehrávat. U nás v opeře je to jiné. My máme za povinnost se spíše vcítit do těch dramatických momentů a čerpat z těch méně příjemných věcí v životě. Ale hlavně: základ sdělení je v opeře v muzice. Nejen v textu. Já vždycky vycházím z muziky. Proto u mne může nastat problém, když po mně režisér chce něco, co až tak nekoresponduje s hudbou. Mám asi příliš blízko poslechový a emocionální smysl..  vnímám prostě  hudbu jako nejhlavnější řeč celku, ať je to opera, nebo opereta. Podstatou jsou pro mne harmonické sledy, rytmy a dynamika. Každopádně opera a opereta jsou rozdílné světy. Každopádně je opereta krásný žánr, do kterého jsem se při Bratránkovi zamilovala, ačkoli vím, že se v tomhle ohledu mám ještě hodně co učit.

V rozhovoru s vaším kolegou Peterem Svetlíkem jsme narazili na menší možnost opery a operety vyjadřovat se k aktuálním problémům dneška. Činohra to má v tomto směru lehčí.

Klasické problémy tohoto světa, ty tíží snad každého. Ať jsou to hladomory, problémy přírody, ochrana zvířat a krajiny, sociální potíže, ale bohužel nevidím cestu jak na ně v opeře poukázat. Navíc nestává se často, aby operní zpěváci došli až do té úrovně, že by je někdo poslouchal kvůli jejich názorům. Nehrajeme v seriálech, nemoderujeme reality show, tudíž jen málo z nás se dostane tak blízko k veřejnosti, aby k ní mohl promlouvat o problémech dneška. Proto tuto práci musíme přenechat činohercům.

Tak o co vám při formování vašich žáků jde nejvíce?

O upřímnost a o muziku. To znamená, že pokud mám talentovaného studenta, chci, aby zvládl technickou stránku věci, ale na druhé straně nechci slyšet prázdné noty.

Máte na mysli techniku a cit?

Ano, pokud mne zpěv osloví, jsem ochotna i odpustit nějakou menší chybu.

Nejdůležitější je tedy podle vás chodit po světě s otevřenýma očima, nasávat do sebe pocity, emoce, a pak se naučit je prostřednictvím zvládnuté techniky vyzpívat světu?

Ano, teď jste to řekl víceméně za mne, jen bych to doplnila o to, že nejen nasávat, ale i prožít!

Máte nějakou vysněnou operní roli?

Salome Richarda Strausse

Tak ať se s ní potkáte.