Ostravský hudebník David Straka: Inspirativní je to, co člověka baví

Davide, kdy jsi poprvé začal aktivně s hraním a do jaké míry tě ovlivnil tvůj otec, známý ostravský muzikant a člen kapely Buty?

Měl jsem dva a půl roku, když mě táta přitáhl do hudebky a posadil za bubny. A pokud jde o kapely, ve dvanácti jsem začal hrát v Jazzcombu Milana Straky. Hudební základ mi dala i mamka, ale zase jinak než táta – třeba mi zpívala nebo hrála na klavír, když jsem byl malý.

Jak vzpomínáš na studia na Janáčkově konzervatoři v Ostravě? Pamatuji si tě hlavně z šaten, kde jsi byl jednou z hlavních postav četných jamů…

Ano, na konzervatoři se dělo hodně věcí, i v šatnách, to je pravda. Třeba mě kluci jednou zamkli v mé vlastní skříňce, když jsme zkoušeli, jestli se tam vejdu. No, vešel jsem se tam, ovšem v tu chvíli kluci zavřeli dvířka a zamkli kladku. Za půl hodiny mě pustili ven, ale kolemjdoucí si mezitím vyslechli pěknou smršť všech nadávek, co existují. Takže mám i hezké vzpomínky. Jinak to byla doba různých i hudebních experimentů, zkrátka teenageři jak se patří.

Jsi známý svou nástrojovou univerzalitou, na co všechno vlastně hraješ a kdy ses to vše stihl naučit?

Tak od začátku, ve dvou letech jsem začal hrát na bicí, v pěti na flétnu, v šesti na klavír, v deseti na kytaru, ve třinácti na kontrabas, v patnácti něco málo na saxofon, pak jsem přešel na elektrickou kytaru, v šestnácti jsem přibral baskytaru a ve dvaceti lehké základy na akordeon. Snad jsem na nic nezapomněl.

V kolika kapelách v současnosti hraješ?

Hlavní doposud fungující kapela jsou Bratři Orffové, jinak Michael Jackson Tribute a svoji kapelu mám v rekonstrukci. Kromě toho hraji všude, kde je mě třeba.

Pokud si dobře pamatuji, frontman Bratří Orffů Ivan Gajdoš v jednom rozhovoru zmínil, že žádná další deska kapely už asi nebude, znamená to tedy, že hrajete a tvoříte?

Co se týče Orffů, my občas hrajeme, ale taková ta kolektivní chuť se z různých důvodů vytrácí, což je relativně nejistá věc, a proto bych se hlouběji k nehraní Orffů nevyjadřoval. Někteří vyhrožují, že dohrajeme zbytek koncertů a bude konec, ale uvidíme, jestli to bude jen „efekt Olympic”.

Michael Jackson Tribute je něco na způsob revivalu?

Je to spíš tribute, čili pocta pro Michaela Jacksona, jemu a jeho fanouškům. Kdyby to byl revival (i když to zní skoro stejně), byl by v tom jiný pocit a jiný důvod, proč hrát zrovna jeho hudbu. Tribute jsem to nazval právě ze své podstaty, protože jsem s tím začal až poté, co Michael Jackson zemřel, jinak bych neměl důvod se do něčeho takového asi vůbec pouštět.

V Bratrech Orffech i v Michael Jackson Tribute hraješ věci, které napsal někdo jiný. Jak jsi na tom s vlastní tvorbou?
Měl jsem už tři různé sestavy svojí kapely za dlouhou dobu a momentálně je opět v rekonstrukci. Svoje písničky střádám a až bude vhodná konstelace, tak to vypukne znovu, na což se těším.

Jaká hudba je pro tebe inspirativní, co posloucháš a můžeš čtenářům Ostravanu doporučit?

Inspirativní je vždycky to, co člověka baví. Každý je naladěn na určitou hudební vlnu, kterou třeba i vyhledává. A pokud ne, tak ho stejně ta vlna ovlivní a chytí ho. Ale jak říkám, je to relativní záležitost. Abych řekl pravdu, já v poslední době ani nic neposlouchám, stejně pořád všude něco nebo někdo hraje, ale když dostanu záchvat, tak si vezmu sluchátka a pustím si něco na Youtube, nejlépe koncerty. Je pravda, že silně převažuje Michael Jackson, ale mám i umělce jako jsou James Brown, George Clinton, Rick James, Earth, Wind and Fire, B.B.Q. Band, Bootsy Collins, Prince, Maceo Parker a miliardu dalších podobných lidí a písní, ke kterým se díky internetu člověk má šanci dostat. A nesmím zapomenout na Buty, J.A.R., Monkey Business a Pražský výběr.

Uživí tě aktivní hraní, nebo patříš k zástupu muzikantů – učitelů?

Také učím. Hraní samotné mne zatím neživí. Ale nikdy nevíš.

Kdyby uživilo, skočil bys po tom?

Tak to by mi vyhovovalo, vlastně se o to částečně snažím. Částečně, protože jsem to ještě pořádně nerozjel a nepodnikl všechny kroky. Ale všechno má svůj čas, který snad přijde.

Moc ti přeji, aby to skutečně přišlo! V prosinci oslavíš třicátiny. Máš nějaké speciální přání?

Nepřemýšlel jsem o tom, vlastně to nějak neprožívám. Ale je hezké se dožít každého dalšího roku, vlastně každého nového dne. To především. A těší mě spousta věcí v běžném životě. To je nejdůležitější. Narozeniny jsou jen jeden den v roce.