Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Roman Polách a Jan Delong. Dva básníci pokřtění hruškovicí od Hrušky

Roman Polách a Jan Delong. Dva básníci pokřtění hruškovicí od Hrušky

18.10.2014 07:43 Obraz & Slovo

Roman Polách a Jan Delong. Dva mladí muži, kteří se křtem svých prvotin proměnili v básníky. Pastorem při obřadu se stal literární teoretik Pavel Hruška a svědky účastníci mezinárodního literárního festivalu Protimluvfest. Třídenní literární smršť v Ostravě vyvrcholila v sobotu nad ránem.

Zvětšit obrázek

Básníci Jan Delong (vlevo) a Roman Polách se svými čerstvě vydanými sbírkami.
Foto: Ivan Mottýl

Tvorbu Romana Polácha a Jana Delonga už čtenáři poezie dobře znají z literárních časopisů, almanachů či z facebookových disputací nad současnou literaturou a literárním provozem. A oba básníci tomuhle provozu také cíleně přikládají pod kotel. Polách třeba při Literárních sprchách na ostravském Dole Michal a Delong v třinecké knihovně.

Pastor večera Pavel Hruška, který měl tentokrát plný kostel (Antikvariát a klub Fiducia), svoje kázání napřed zasvětil tématu Jak se hledá básník. Na Polácha poprvé narazil při šedesátinách básníka Víta Slívy. „To už jsou tři roky. V básnickém almanachu Láska nic nezapomíná, který tehdy k Vítovým narozeninám vyšel, jsem poprvé našel i jméno Polách. A dobře si ho zapamatoval,“ vyprávěl Hruška, jak se dostal na stopu talentu, ve který okamžitě uvěřil.

Ostravské nebe se hnulo, zbarvilo / jako ocelot až do Martinova,“ Zaznělo tehdy od Polácha v narozeninovém sborníku a tento výrazný básnický hlas už naštěstí neutichl a stále „fičí“ na Ostravou. Hlas uhranutý industriální velkolepostí města i poezií nalézanou v poledne na chodníku, vedle v záhonku s růžemi nebo v obchodě na rohu.

*

ROMAN POLÁCH

Nachcaný mrak visí nad Ostravou jako baldachýn,
jako zaparkovaný náklaďák.
Projíždíš kolem vietnamského obchodu Hoa lann
se zbožím, které vydrží tak akorát dlouho. 

Z toho všeho tě vytrhává neodbytná
myšlenka: říkáš si, jak asi vypadá
a jakých výšek dobývá vietnamský Holan.

*

Polách je pokorný k řádu světa, ale nebojí se zakřičet a vysmát se tomu „něčemu nahoře“, když pocítí, jak je svět zpackaný a ostravsky „zjebany“. Básník má vlastně nejraději právě tyto chvíle, ten vesmírný nesoulad i neklid ve vlastní duši, když pak pár veršů může zafungovat jako zvláštní mírová smlouva. „Pán Bůh dává takové dny, že i to pičování ti přináší důvěrnou modlitbu,“ koneckonců píše Polách.

*

Delonga s Poláchem spojuje mnohé. Oba jsou češtináři poučení Ostravskou univerzitou. A oba pocházejí z nejvýchodnější výspy v téhle republice, z okresu Frýdek-Místek. Delong je Slezan z Třince, Polách z Frýdku, tedy ze slezské části tohoto dvojměstí nad Ostravicí, takže jejich společným rodištěm je historické Těšínsko. A ani jeden z nich ještě nemá třicet, takže oba mohou zabojovat o prestižní Cenu Jiřího Ortena. A mají rádi básníka Petra Hrušku. A Moravskoslezské Beskydy. A poezii. A doly a hutě…

Píšou ale docela odlišně, což naznačují už názvy sbírek.  Dušinec je trochu tajemný výraz pro jednu lokalitu v Třinci a nyní už i pro prvotinu pětadvacetiletého Jana Delonga. O tři roky starší poeta Roman Polách byl při tvorbě názvu sofistikovanější. Náhlý vítr, který je ti svědkem. To je titul, jenž je zároveň i skvostně úspornou básní.

Delong je silný tam, kde se opírá o poezii natavenou z osobního sběru kolem třineckého werku, jak se říká tamním železárnám. Když se třeba básník rozhlédne po „rezavém železárenském přítmí“, jak je tomu v básni Chlapi. Horší je, když vstoupí na území, které už si vydobyli jiní básníci. Když třeba začne psát podle knih, které přečetl, nikoliv podle básnického srdce, které by mu vedlo pero po papíře.

Koupelny, obývací pokoje a nepokoje v nich, kuchyně s lahváčem, domov. Jistě, ostravský bard Petr Hruška nemá na tahle témata žádný patent, ale je poněkud nešťastné, když ho básnící usilovně parafrázují, navíc se všelijakými výsledky. „Dlouho se pak odhodlával k cestě do pokoje / na linu zůstávaly měkké stopy / nepatrných nohou,“ píše třeba Delong.

Petra Hrušku samozřejmě tyhle verše nijak neohrožují, vlastně tu jde spíše o vzkaz pro Delonga. Snahou přiblížit se poetice své modly zbytečně krotí vlastní poetické nitro. Ale jak už řečeno, Delongovi je teprve pětadvacet, bůžka může kdykoliv odhodit do Olzy a posílit svůj vnitřní hlas.

Ona je ta poezie stejně divná, jako vůbec život sám, jako noc i den. Kdo píše lépe, kdo hůře? Pán Bůh ví. Poezie je jen „náhlý vítr“, jak přemítá Roman Polách. A to Polách ve své sbírce říká ještě něco mnohem zásadnějšího, co lze považovat za jednu z nekrásnějších definic poezie, které kdy byly napsány: „Všechno je jen můj špatný zrak a mizerný sluch.“

A to už se dvojitý křest, na který padlo pár skleniček hruškovice pastora Pavla Hrušky, blížil do finále. Ještě poslední skladba působivého alternativního seskupení zvuků „Metoděj“ a sál ve Fiducii se rychle vyprázdnil. A ráno zas do rachoty, zrána do werku.

*

JAN DELONG: MHD

 5:27 v přeplněném autobuse.

Všichni vybledlí jak by se mlha za okny
vpíjela do kůže a kolem to hučí
novinkami ze světa:

u masoře vyborny buček
v nieborovskim kopcu zas tirak
struska včora popalila chlopa 

k nepoznáni

*

Roman Polách, Náhlý vítr, který je ti svědkem. Vydalo nakladatelství Protimluv z Ostravy, říjen 2014. 

Jan Delong, Dušinec. Vydalo nakladatelství Perplex z Opavy, říjen 2014.               

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.