Martin Straka vydává knihu a říká: Chtěl bych být osobním fotografem Talking Heads

Ahoj Martine, jak se máš? Předpokládám, že jedeš ve vlaku a píšeš, nebo se na to právě chystáš. Máš rád vlaky? Vlaky jsou metaforou pohybu, fotografie zachycuje jen zlomek okamžiku. Fotíš nebo fotil si z jedoucího vlaku? Jaké to je?

Ohou, trefa, Martine, jedu z Prahy do Ostravy. Zpracovávám fotky z konference Celé Česko čte dětem a stále více se těším na páteční křest té mé knižní prvotiny. Vlaky miluju, stejně tak nádraží. Třeba právě v Praze. Vím, že mě neopustí úžas, který cítím vždy, když se procházím pod těmi průsvitnými klenbami nad nástupišti… Jen škoda, že Fantova kavárna přišla kvůli rekonstrukci o svou patinu… Fotím z vlaku i ve vlaku. Posledně ve středu cestou do Prahy. Zaujala mě dáma, co stála za dvěma dveřmi mezi vagóny. Už jsme zastavovali, ale já musel to své železo a sklo vytáhnout….

Když jsme se viděli naposledy, tak jsi byl nadšený tím, že jsi přesedlal na volnou nohu a jezdíš fotit třeba do Prahy, byla to opravdu taková změna?

Na volném novinářském pařátu jsem čtvrtým rokem a změna je to velikánská. Především pro svobodu, která mě doslova žene. Je to souboj a docela i tvrdý, ale když svou profesi miluješ, musí to jít. Uvědomuju si, že mám jakousi výhodu, že nejsem „jen“ fotoreportér. Zároveň komentuju v televizi a na okruzích automobilové a motocyklové závody, no a celý život píšu. Ale do Prahy jezdím pracovně mnoho a mnoho let, takže v tomto směru to velká změna není.

Chtěl jsi vždycky mačkat spoušť, nebo jsi chtěl raději jezdit formuli? Kudy vedla tvá cesta k současnému povolání? Máte nějakého fotografa nebo umělce v rodině?

Fotografování, komentování, psaní, to vše jsem si přál od úplně malého kluka. A denně se v koutě klaním nebesům, že mé touhy se naplnily a jsou mými pracovními vášněmi. Profesně to v rodině nemá kořeny, nicméně tati Vít mi dal do ruky první fotoaparát – Směnu 8M a mami Madalén, to byl zase kadet na češtinu.

Máš nějaké meze, co bys třeba už nechtěl fotit, a přitom by z toho byly třeba dobré fotky?

Obrovské téma… Ale třeba, třeba… Michala Davida! Ano, toho bych třeba fotit nechtěl a jsem rád, že jsem ho nikdy nefotil.

Kniha, kterou teď vydáváš, je tvá prvotina, výstav jsi ale měl už určitě požehnaně. Jaké to je vydat knihu a vstoupit do klubu všech těch klasiků fotografů, kteří už v minulosti knihu vydali?

Ale Martine, já přece nikam nevstupuju… A samozřejmě, je to radost. Děkuju velmi všem, co mi s prvotinou pomohli, hlavně Jakubovi Vavrečkovi ze společnosti, která knihu zaplatila.

Jak bys svou knihu představil? Kolik fotografií a z jakého množství jsi vybral?

Ondřej Neff v rozhovoru s Lucií Výbornou před pár roky řekl, že fotografie jsou odrazem autorovy duše a ukazují, jaký je on sám. Moc se mi ta myšlenka líbí, a když tak knihou listuju, uvědomuju si, že vlastně vidím můj pohled na svět. Kniha má 56 obrázků a ke každému jsem napsal jeho příběh. Z kolika jsem vybíral? To nevím… Jen vím, že když bylo jasné, že kniha bude, udělal jsem si počítači složku, a průběžně jsem do ní dával fotky a na to wordovské lejstro psal. Asi největší legrace ale byla tahle – musím se sebrat, odjet a tvořit, týden, dva, sám – cha! Samozřejmě nic takového nešlo poladit, tak jsem se dal rovnou do práce. Teda pardon, do hraní. Začal jsem ve vlaku a šlo to samo. Žádný stres, jen obyčejná, čili krásná tvůrčí radost. No a jak jsem naprostý antisystematik a bordelář, vybíral a psal jsem jen a pouze intuitivně.

Jak jsi na tom s technikou, nakolik je důležité vybavení fotografa v současnosti? Kolik tě stojí vybavení, nádobíčko?

Vždycky říkám, že rozhoduje oko, ruka, srdce. Na druhou stranu je jasné, že technika svou kvalitu musí mít. Velmi záleží na tom, co fotíš. Třeba pro sportovní fotku bys měl mít kvalitní objektivy, to samé platí pro focení divadla či koncertů… Ale nad tím vším ctím ta slova z první věty. A na cenu se radši ani neptej, cha…

Je možné nafotit zajímavé snímky se zastaralou technikou, technologií?

Bezesporu, viz předchozí odpověď.

Máš nějaký fotografický sen? Možná se se k němu už přiblížil?

Žiju současností, neřeším, co by mohlo či nemohlo být. Ale jasně, že se občas zasměju sám nad sebou, když si řeknu třeba: Bylo byl naprosto eňoux být osobním fotografem Joy Division, Talking Heads nebo Rolling Stones na jejich turné nebo být fotografem australského šampionátu cestovních vozů V8 Supercars… Ale jak říkám usměju se a jdu dál.

Co říkáš na Ostravu očima fotografa? Kterých částí bys nejvíce litoval, kdyby zmizely?

Ostravu miluju. Měl jsem různé nabídky jít naplno do Prahy, ale vždy jsem to odmítl. I Prahu mám bez míry rád a vím, že mě nepřestane bavit a okouzlovat, ale „stračím“ hnízdem je jižní Polsko, jak našemu kraji říkám. A jakkoli se téměř nevztekám, rozhněvalo by mě, kdyby zmizela ta naše hranatá kráska, čili radniční věž. Za touhle kostí se otáčím zas a zas…

*

Komentovanou procházku tvorbou Martina Straky, která byla v dubnu k vidění v Ostravě a obsahovala ukázky z právě vydané knihy, najdete ZDE.